Tento sváteční prodloužený víkend se nám podařilo uskutečnit Myotisáckou výpravu za poznáním dalšího koutu naší malé, ale krásné české zemičky. Vybrali jsme si lokalitu v okolí Liberce, kde mají působiště naši kamarádi ze skupiny ZO 4-01 Liberec. Ti nám poskytli po celou dobu pobytu zázemí na jejich útulné speleoboudě na Ještědském hřbetu poblíž Západní jeskyně.
Nebyli jsme zaměření pouze na jeskyně, ale taky na povrchové zajímavosti a technické podzemí. Okolí Liberce je neuvěřitelně rozmanité obzvláště geologicky. Mimo čistě krasových jeskyní ve vápencích zde najdeme i pseudokras například z žuly, nebo břidlice. Hřbety a kopce jsou poseté kvarcitovými a buližníkovými skalisky s parádními výhledy. Nechybí tu ani naprosto nevšední pískovcové útvary a také důlní díla pro těžbu olova, stříbra a železné rudy.
Na místo určení jsme všichni dorazili v pátek pozdě večer, takže se ještě stihnul alespoň decentní přivítací večírek u ohýnku.
V sobotu ráno se vstávalo zavčas. Ožrali jsme se jenom přiměřeně, abychom stihli všechno, co jsme si večer usmyslili. Honba za poznáním mohla vypuknout a začínáme návštěvou důlních děl v Kryštofově údolí. Toto malebné zařízlé údolíčko je dodnes řídce obydlené a nenajdeme tu téměř žádné jiné stavby, než roubené chaty. Kryštofovo údolí je vyhlášeno vesnickou památkovou zónou s roubenými domy.
Díky bohatství rud se tu už od středověku provozovalo hornictví, takže okolní zalesněné svahy jsou celé provrtané štolami a šachtami. Všude zarostlé haldy vytěžené hlíny a nespočet propadů po zřícených šachtách a zavalených chodbách.
Důl Zeche – Kryštofovo údolí
Dva zachovalé doly jsme byli navštívit. Nejvíce za zmínku stojí asi lokalita Zeche. Důlní dílo, kde se těžilo převážně stříbro, železná ruda a síra už začátkem 16. Století byla hloubena až do 30ti metrů, ale spodní vody, které už nebylo možné odčerpávat všechny spodní patra zaplavily a těžbu zastavily. Dnes je přístupné pouze horní patro a štola slouží hlavně jako zimoviště pro netopýry. Ve stěnách je pěkně vidět různorodost žil jednotlivých rud. Zatopená šachta a všudypřítomné železné rezavé náteky a stalaktity tu vytváří takovou opuštěnou atmosféru už vytraceného hornického života.
Na protějším svahu, přes údolí potoka Rokytky (také Údolský potok) je opuštěný malý lom s tektonickou poruchou, na které se nachází dvě přírodní krasové jeskyně. Na dně lomu propast Rokytka a nad lomem na stejné poruše je pracně odkopaný vchod do trochu rozsáhlejší jeskyně s názvem Nedobytná.
Rokytka je úzká puklinová propast typu aven s šířkou 30-40cm a hloubkou necelých 20m.
Nedobytná jeskyně už je trochu složitější systém. Tato puklinová jeskyně není nijak velká. Udává se 111 metrů, ale je poměrně členitá. Je tu několik moc pěkně vyzdobených zákoutí. Najdeme tu převážně sintrové náteky různého zbarvení, panensky čistou mléčně bílou výzdobu v podobě brček a stalaktitů, ale nechybí tu ani excentrická výzdoba. Ta nejkrásnější prostora je zároveň i největší a tou je bezesporu Jezerní dóm. Je to puklinová prostora asi 1,5m široká a 12 m dlouhá i vysoká. Stěny jsou kompletně zalité sintry ze všech stran a na dně se tvoří jezírko ze skapové vody. To je hluboké až 2,5 metru. Za jezírkem také neunikne 10m vysoký sintropád.
Hned první dóm za vchodem se jmenuje D&D. Asi 3 metry hlubokou propástkou se dostaneme do spodní závalové části a následně do dómu Vrápenců. Odtud by se údajně dalo předpokládat propojení s jeskyní Rokytkou, která je na stejné poruše pod námi.
Z údolí rovnou na hřeben. Kluci se rozhodli nás seznámit s dalším aktivním pracovištěm. Tentokrát však přímo na hřebeni Ještědského hřbetu. Autem si pomůžeme až do osady Pláně pod Ještědem. Zde se roztaháme přes celou šířku hřebenové cesty a uděláme si zde převlíkárnu.
Jen pár desítek metrů od cesty se nachází krasová jeskyně “200“ (Dvoustovka) objevena čerstvě roku 2015. Liberečtí jeskyňáři toto místo dokázali určit podle archivních záznamů z výzkumu hydrogeologie z konce 19. století. Byla tu zaznamenána puklina táhnoucí se hřebenem od Plání až k Panskému lomu. Podle těchto záznamů a moderních geodetických a GPS technologií dokázali určit místo, kde dochází ke křížení dvou různých puklin a opravdu se to podařilo. Vyskládaná mohyla z vytěžených kamenů dává už z dálky jasně najevo, že se tu něco děje a je to další z těch lakomých jeskyní, který nedaly nic zadarmo. Název “200“ vznikl podle rozměru pukliny, kterou byla jeskyně objevována. 200mm šířka a 200cm délka. Asi po deseti metrech hloubky byly objeveny první větší dómy. Prostupovalo se puklinami o šířce asi 15-30 cm. Dole v těchto dómech je vidět, jak složité muselo být určit kudy pokračovat. Hornina je rozpukaná do všech stran a muselo být těžké říci kterou zkusit. Asi cestou nejmenšího odporu. Momentálně už je cesta na povrch taková opičí dráha, že bylo potřeba vytipovat místo pro kolmou šachtici k povrchu na vytahování kýblů. To je ovšem zatím ve výhledu. Jeskyně je taková holá puklinová spleť plná sedimentů a téměř bez výzdoby, ale jsou tu zákoutí s kalcitovými krystaly a ojedinělými krápníčky. V této jeskyni však jde hlavně o potenciál. Dnes má jeskyně asi 80m chodeb, ale tím, že se jeskyně nachází téměř na vrcholu hřebene, je zde reálný potenciál na kilometrový systém o denivelaci 200 metrů.
V Pláních si konečně dopřejeme pořádné jídlo a škopek.
První den byl program nažvejknutý od rána do večera. I přes tohle všechno nás to hlavní teprve čeká. Po návratu na základnu se vypravíme do největšího podzemního systému Ještědského hřbetu a to je Západní jeskyně. Nachází se v malém lomu hned u základny. Jeskyně se rozděluje na dvě části: Starou a Novou. V roce 1976 se vyražením nového vchodu a krátké štoly tyto části spojily a dnes dohromady tvoří téměř půl kilometrový systém s denivelací 53 metrů. Exkurze nám zabrala asi 3 hodiny a vyřádili jsme se dostatečně. Mimo náročného lezení úzkými puklinami jeskyně disponuje také prostorami s unikátní výzdobou. Úzké chodby se místy rozevírají v prostornější dómy. Zdejší stropy jsou doslova zarostlé trsy excentrické výzdoby. Někde jsou to až vlasově tenké heliktity skelně průhledné a pokroucené do nepředstavitelných tvarů.
Z jeskyně jsme vylezli po deváté hodině večer a už se začínalo stmívat. Dnes toho bylo opravdu požehnaně. Večer už nás čeká pouze zasloužený relax u boudy a grilovačka.
V neděli opět vylézáme ze spacáků podezřele brzy. Máme tu totiž s sebou naši jitřenku Valju, která s námi v noci nepije první ligu a ráno v 6 hodin už babóňá kolem boudy. Pokud podezřele dlouho nejevíme známky života, tak nás přijde zavčas upozornit, že je ráno.
Dopoledne se přesuneme do okrajové části Jizerských hor v okolí Rudolfova. Zde začíná stoupat údolí říčky Černé Nisy. V horní části toku je tato říčka přehrazena vodní nádrží Bedřichov, která je nejvýše položenou přehradou Jizerských hor. Od této nádrže se údolí Černé Nisy táhne až do Liberce, kde se vlévá do Lužické Nisy.
Asi půl kilometru pod přehradní hrází po proudu této říčky příroda vytvořila naprosto unikátní úkaz, který není z žádné turistické trasy na první pohled vůbec znát. Představme si poměrně ostře zaříznuté údolíčko, které je kompletně zaplněné obrovskými kamennými bloky. Ty jsou za ta léta letoucí na povrchu pokryté zeminou a porostlé borůvčím a smrčinami. To největší kouzlo spočívá v tom, že tok Černé Nisy v jednom místě mizí právě pod tyto bloky a teče pod nimi následujících asi 150m.
Mezi těmito balvany je obrovské množství dutin, průlezů a kaveren, které průtok vody zvětšil a dokonale zaoblil. Celých 150m tohoto podzemního toku je navzájem průchozích a hned v několika úrovních. Takto vzniklé podzemní prostory se samozřejmě také považují za jeskyni a tato dostala tajuplný mytický název Valhala. Když sem vlezou hrozně zvědaví jeskyňáři jako my, tak je to pro ně totální pseudokrasový porno! A není to ledajaký pseudokras. Žádný pískovce, kvarcity, nebo břidlice, ale žula! Nádherně barevná ŽULA!!
V této jeskyni se člověk může vyřádit do bezvědomí. Nekonečné bloudění mezi bloky. Kdo chce, může přímo vodním tokem a nořit se pod kameny ve vodě. To je asi největší dobrodrůžo, ale kdo nechce, tak má téměř nevyčerpatelné možnosti hledat pokračování v suchých částech třeba o dva metry výše. Jeskyně má nespočet vchodů a východů. Spojení s povrchem se dá najít každých pár metrů. Prostě někde zalezete dolů mezi šutry, tam se mácháte ve vodě a bloudíte mezi bloky a až vás to přestane bavit, tak si prostě najdete nějaký svůj východ na povrch. Tam se ohřejete a zase jinou dírou můžete dál pokračovat v exploraci. Tahle žulová blokáda je takovej labyrint, že sem můžete jít 50x a nikdy netrefíte tu stejnou cestu.
Opravdu zajímavé přírodní dílo. Nic podobného jsem zatím nikde neviděl. Kluci Liberečtí si tuhle parádu nechali na závěr a věděli proč. Zkrátka to nejlepší nakonec.
Tohle byla poslední zajímavost zdejšího podzemí, kterou jsme navštívili. Po zbytek víkendu se budeme soustředit na to, že i na zemském povrchu je život. Ještě dnes stihneme dvě skalnaté atrakce. Bílé kameny a Havraní skály.
Bílé kameny, také přezdívané jako Sloní hlavy je osamocený pískovcový útvar bílého zbarvení, který svými tvary připomíná ležící slony. Údajně je to pozůstatek z mořského dna, když se zde usazovaly různé písky a jíly. O dokonale zaoblené tvary se pak postaral déšť a vítr. Unikátní bílé zbarvení tohoto pískovce je způsobeno vysokým obsahem tmele.
Na večer cestou na boudu nešlo vynechat ještě skalní věže Havraní skály a z nich si užít poslední výhledy.
Na pondělí bylo hlášeno slunečné počasí. Proto bylo demokraticky rozhodnuto, že celý den strávíme na Ještědu. Je pravda, že je to turisticky dosti rušná lokalita, ale to nevadí. Já tu ještě nikdy nebyl a rád si to tu prochodím. Kolem dokola kopce vede spousta turistických tras po skalních útvarech a vyhlídkách. Rozhodně je tu celodenní turistické vyžití.
Vyznavači vlakových spojů určitě ocení, že zdejší lanovku provozují České dráhy. Odbavení cestujících je tedy stejné jako na vlakáču. Vyfasujete klasickou vlakovou jízdenku Horní Hanychov – Ještěd a čekáte až přijede na laně zavěšený čtvrtvagón s průvodčím. Ještěd jsme obešli kolem dokola a prolezli ty největší skaliska a vyhlídky jako Malý Matterhorn, Kamenná vrata, Červený kámen apod. Na to, jaký byly obavy z množství turistů to proběhlo docela v klidu. On ten kopec je docela velkej a davy se rozptýlí. Byl to příjemně strávený den.
Tento pocit trochu na závěr dne povadnul, protože večer jsme si s Alešem usmyslili využít posledního dne a navštívit nedalekou zříceninu hradu Roimund. Pěšky od boudy to mělo být půl hodiny. Na prvním rozcestí jsme logicky usoudili, že zřícenina bude na kopci, ale opak byl pravdou. Tímto jsme všechny na závěr dne pěkně nasrali, že je někam vedeme a nevíme kam. Na obhajobu, že to bylo v rámci tréninku se nikdo nesmál. Druhý pokus už s námi nikdo neabsolvoval. Zůstali jsme v tom sami dva.
Druhý pokus už byl samozřejmě úspěšný. Stačilo jít jenom z kopce dolů. Že nás to nenapadlo hned. Z hradu toho moc nezbylo, ale objevili jsme dokonalé nocoviště. Až do těchto končin pojedeme příště, tak tu musíme strávit noc. Obrovské ohniště, posezení, rovina kolem dokola a pozůstalá hradní zeď vytváří perfektní závětří. Aleš si tu připomene svoje lezecké schopnosti na polorozpadlé drolící se stěně a po jeho improvizovaném levitujícím sestupu mezi stromem a zdí se můžeme spokojeně vrátit na boudu a dokončit naši rozdělanou práci s basou piv.
Sváteční úterý je poslední den, který taky nechceme promrhat. Zdejší geologická rozmanitost je skutečně široká a my jsme ještě neviděli čedič! Víme, že nedaleko jsou čedičové skvosty jako třeba Panská skála, ale to už pro nás byla velká zajížďka. Jirka nám doporučil jeden nedaleký opuštěný lom mezi obcemi Horní a Dolní sedlo, kde jsou také pozůstatky od těžby na stavební materiál.
Tato lávová vyvřelinová hornina se sloupcovitě láme v 5-7 stěných blocích. Takto může tvořit nádherné varhany.
Po krátkém bloudění po bažině jsme to skutečně našli. Nejsou to tady žádné ukázkové sloupy jako ona Panská skála, ale pro ukázku to stačí. Ta struktura je pěkně vidět. Čedič je zde už hodně zvětralý a rozpadající se. Jsou tu z něho postaveny všechny provozní budovy z období těžby.
Odtud už vyrážíme rovnou k domovu. Čeká nás pár hodin jízdy a cestou ještě přibrzdíme u Českého ráje v obci Malá Skála, kde si prolezeme torzo skalního hradu Phanteon (Vranov). Těch pár pohledů na protékající řeku Jizeru z ptačí perspektivy stálo za to.
Tady naše toulání po severních Čechách končí a už náš čeká jenom ta nelítostná cesta domů.
Malá skála – Pantheon
Díky všem zůčastněným za další smysluplně strávenou dovolenou. Zvláště bych rád poděkoval kamarádům z Liberecké speleoskupiny. Především Jirkovi Honzejkovi, který to pro nás celé zpytlíkoval a Ivanovi a Laďovi kteří se nám věnovali a umožnili zázemí a program po dobu celé akce.
Účastníci:
- ZO 6-21 Myotis – Luboš Trtílek, Aleš Havel, Valja Priesolová, (Vladimír Priesol)
- ZO 6-01 Býčí skála – Helena Baueršímová
- ZO 6-22 Devon – Marika Kučerová
- ZO 4-01 Liberec – Jiří Honzejk, Ivan Rous
Nějaká použitá literatura:
Fotky fotili: Luboš Trtílek, Aleš Havel a Vladimír Priesol
2,662 total views, 2 views today