Balkanská jízda, autor:Luboš

‚‚Jééé Trtílek vole! Co tady vůbec děláš ty živá reklamo na koncentrák? Jakto, že nejseš někde v Kazachstánu vole? Tady to není,  jak někde v tramtárii objevovat koridóóóry bez práce vole. To umí každej krávo vole! Už tady na to sereš co? Bušit v těch našich zabahněných norách. To je jiná jeskyňařina. Tady se musí makat vole!‘‘

Naprskal mi do obličeje místní patron a přední kopáč pan Paprička z Moravského krasu. Jen, co mi takto promluvil do duše, otočil se v úžině a odplazil si nakopat další kyblík. Já si ale zabrblal něco o prdeli a debilovi, protože jinak bych to asi psychicky neunesl a zostuzen bych utíkal na základnu vybrečet se do polštářa a chtěl bych se zabít pro svoji neschopnost.

Než se pan Paprička vrátí a nakope další hromádku v úžině, kterou neprojde ani kýbl, tak odvyprávím pár zážitků z nedávné zahraniční výpravy.

Na podzim roku 2018 jsme si naplánovali desetidenní jízdu na Balkán. Priorita bylo samozřejmě Kosovo a jeskyně Radavc . Zde jsme strávili 4 dny. Do jeskyně Radavc u města Pejë se jezdí bádat několikrát do roka a stále se odhalují nové a nové části. Hledání nových prostor je samozřejmě rok od roku náročnější, protože možnosti, kudy něco zkoušet začínají docházet a zkoušet stále musíme. Pořád se motáme jenom v nějaké okrajové části jinak obrovského systému, který má vývěr asi 100m vedle vchodu do Radavce. Průtok při povodních nebo tání bývá až 150m3, takže docela šupa.

Jen se tam někudy dostat. V první řadě je potřeba se trefit, aby byl nízký stav vody a bylo sucho ve spodních částech jeskyně. To se podařilo. Rozdělili jsme se na 3 skupinky. Polský pár Piotrek s Dominikou se pustili do lezení hodně vysoké pukliny nad Akustickou chodbou, další skupinka byli mapovači a zbytek jsme šli pokračovat v průzkumu do Waleských částí. Na poslední akci tu kluci objevili téměř  50m propast propojující Waleské části a Akustickou chodbu. Na dně ale tenkrát hučelo spousta vody. Tentokrát máme sucho, takže slaníme až na dno a jak hladoví psi se rozběhneme každý do své pukliny hledat pokračování.

Z počátku bylo velké zklamání. Asi po hodině důkladného zdolávání puklin, komínů a všeho možného i nemožného, všechno beznadějně končilo. Teprve až se Silvoš s holkama začali hrabat na dně v písku a obnažovat něco jako malou stropní klenbu. A ono opravdu! Vyhrabali štěrkem překrytou úzkou chodbičku. Bohužel úzkou takovým způsobem, že nikdo nedokázal protéct. Na tyto kokotiny bývám specialista já, nebo holky. Strávili jsme tam poměrně hodně času. Nacpaní v úžině, jak korkový špunty v lahvích otloukáme kladívkem každý výčnělek, který jde. Tady je centimetr velká míra. Asi po třech metrech se tato úžinka kolmo zlomila dolů a řekl jsem si, že sebevrah opravdu nejsem.

O nedostatek morální síly se později postaral Silvoš. Protože když s sebou máte takovou manipulativní bestii, jako je Silvestr Votoupal, tak se z ničeho jen tak nevykroutíte. Jediný, co bránilo v postupu byl strach. Takže mi diplomaticky vysvětlil, že jsem mladý, svobodný a bez dětí, takže se kromě svého krátkého a bezvýznamného života nemám důvod bát. Na druhý pokus s životem odevzdaným této jeskyni se mi podařilo po hlavě propadnout kamsi do volného. Dostal jsem se do nové prostory odkud valí mohutný komín do nedosvitna a oproti tomu na dně je i odvodňovací studna asi 4m hluboká s naplaveným pískem a štěrkem. Dokonce je vidět, že v jednom místě se sesypává stále níž. Takže do příště máme další možnost, kde se o něco pokusit.

Další den máme namířeno prozkoumat zase trochu jinou část jeskyně. Tentokrát na to jdeme ve dvou se Zdenkom. Silvoša tentokrát necháme navádět k sebevražedným činům někoho jiného. Naposled jsme tu byli téměř rok zpět a tato část končí několika hlubokými propastmi. Jedna z nich se tenkrát slaňovala a ústila do velikého dómu, který byl zarvaný bahnem. Propasti jsou těsně vedle sebe, takže původně se předpokládalo, že vedou do stejné prostory. Toto ale asi nebude pravda, protože, když jeden slaní tak v druhé propasti žádné světlo vidět není.

Zjišťujeme ale další novinku, že tuhle záhadnou propast jsme schopní obejít takovou šíleně úzkou ukloněnou puklinou. Tam to určitě nikdy nikdo nezkoušel, takže opět využíváme svých plochých hrudí a zkoušíme to dál. Po pár metrech se všechno rozšiřuje a před sebou vidím okno do nějaké horizontální chodby. Ukloněná šikmina už je ale hodně široká. Dá se zapírat o strop, ale je to všecko pokryté takovým nedotčeným mazlavým blátíčkem. Do okna se podařilo dostat a nové prostory jsou na světě. Horizontální chodba bude mít zatím asi 20 metrů, ale zastavuje mě další propast. Za ní to vypadá, že chodba může pokračovat někam nahoru do komínu, ale není to jisté, není tam vidět. Kam a jak hluboko vede samotná propast, to bude do další akce s vybavením také tajemství.

No určitě tyto propástky nás minimálně na jednu akci ještě zabaví. Důležité je, že nic nekončí a stále se pokračuje. Po této přínosné šaškárně se vracíme za ostatními a dále bloudíme v labyrintu spodních zatápěných částí a snažíme se společně najít jakékoli nové pokračování. Už jsme potom nic nového neobjevili. To ale vůbec nevadí, protože už samotné bloudění  v útrobách této jeskyně je zážitek. Hotové říční království.

Mapérům se podařilo zokruhovat další části jeskyně, takže metry rychle přibývají. Polákům se za ty dva dny podařilo vystrojit obdivuhodnou opičí dráhu nad Akustikou. Ze startu museli kus traverzovat téměř pod stropem a do komína vymotali všechno lano, co bylo k dispozici a stále pokračuje dál. Ti se pěkně nadřeli. Příště se tu rozhodně bude pokračovat. Ještě to neřeklo poslední slovo.

Třetí den jdou do Radavce poslední 4 mohykáni. Sehraná polská dvojka a Lukáš s Ondrikem.  Všichni ostatní ráno sedáme do prostorného Defendera místního autdoorového patrona Fatose a jedem zkusit nějaké nastřelené dutiny při budování nové cesty nad kaňonem Rugovská klisura.

Tato cesta bude skutečně veledílo s nádhernými výhledy, ovšem mezi vápencovými bloky z rozstříleného masivu, kterými je tvořen podklad cesty, se nachází tolik krápníků, sintrových desek a modelovaných bloků, že je to snad celá naporcovaná jeskyně. Fatos nás přivezl k takové nenápadné nastřelené dutině u cesty, která byla zaházená bloky. Začali jsme těžit kameny v běžném civilním oblečení asi do metrové hloubky. Asi po půlhodině práce se najednou kamínky začaly kamsi propadávat a podlaha začínala podezřele dunět. Přišel čas na overal a sedák. Už to začínalo smrdět objevem, ale taky průserem, že se to všechno schrástá dolů i s objevitelem. Zbývalo pár posledních špuntů a já byl připraven v sedáku. Jištění probíhalo stopkou přikotvenou k nárazníku Defenderu. Další postup už byl velice rychlý. Vytáhli jsme tři bloky, následovalo pár kopanců do posledního špuntu na dně a za doprovodu šíleného rachotu celé dno zmizelo v propasti. Já zůstal rozepřený mezi stěnami, oči vypuklé, jak múdrá sova a srdce mlátilo jak Lakatoš. Šest lidských hlav strnule kouká do díry a po chvíli na sebe. Zdenko mě pomalu spouští dolů a já hlásím, co vidím. Eufórie.

Propast vypadala na první pohled asi 10-12m hluboká. Kruhová studňovitá, zpočátku osázená pisolity a nižší části zalité senilními vyprahlými sintry. Na dně spousta opadané výzdoby a samozřejmě to, co jsme sem naházeli. Dále se dá projít do dalších dvou prostor a ta poslední je nádherně vyzdobená dominantním stalaktitem, kořeny z povrchu a vyschlými sintrovými jezírky. Na stěnách jsou v jednom místě znatelné zkameněliny. Jasné pokračování nikde znát není. Všechno je kompletně zasintrované. Jediné možné pokračování by bylo zkoušet prohlubovat dno přímo pod vstupní propastí, kde může být pár metrů opadaných bloků a sintrů.

Uff…no o takovém objevování se zmínit před panem Papričkou, tak mě prokleje až do pekel. Hanbou se asi propadnu do další jeskyně.

Ale dost bádání a jeskyní. Nepojmenoval jsem tuhle výpravu ‘‘Balkánská jízda‘‘ pro nic, za nic. Nebyl účel být 10 dní zalezlí v díře, jak tomu bývá zvykem, ale pořádně si užít všechny možnosti, které Balkán nabízí. Vždyť se nacházíme přímo v podhůří jednoho z nejvyšších a nejkrásnějších pohoří. Prokletije.

Velmi časně ráno přejíždíme z Kosova do Albánie do veleznámého údolí se stejnojmenným městečkem Valbonë. Počasí je dokonalé a cesta už od Bajram Curri kaňonem je pastva pro oči. Kolem jedenácté hodiny dopoledne jsme na místě. Přímo na konci kaňonu pod sedlem, které odděluje Theth a Valbonë. Sevření mezi nejvyššími vrcholky pohoří Prokletije.

Nedá nám to a v poledne hned vystartujeme na vyhlídku do protějšího svahu dvouapůltisícovek. V lese to byl klasickej Balkán. Značka je a značka není…cesta sem, cesta tam. Po nějakém bloudění jsme teda trefili jinou kotlinu, než bylo v plánu, ale dobře pro nás. Myslím, že jsme objevili famózní vyhlídku a jen těžko by mě někdo přesvědčil, že ta původní by byla lepší. Les nás vyplivnul na suťáku, který se táhnul asi půl kilometru. Dál už se tyčily vrcholové skalní stěny. Uprostřed tohoto svahu byl obrovský vápencový blok, na který se dalo vylézt. Na něm jsme se vydrželi slunit asi hodinu a užívali si dechberoucí pohled do sevřeného údolí Valbonë.

Následující den vstáváme opět do azurového rána. Rozhodně máme v plánu vyškrábat se někam mezi ty nejvyšší partie pohoří a možností bylo hned několik. Na samotný nejvyšší vrchol Maja e Jezerces nám chytré telefony a mapy hlásily 15 hodin chůze a na to už jsme si dost pospinkali. Nakonec stejně vyrážíme směrem na nejvyšší vrchol s tím, že až nás začne tlačit čas, tak to otočíme. Tohle pohoří toužím ochutnat už hodně dlouho a konečně si udělám obrázek. Čím výš stoupáme, tím víc se začínám utvrzovat v tom, že povídačky jsou skutečné. Fakt je to kurva do kopca. Příjemné překvapení bylo asi v nadmořské výšce 1400 m.n.m. Uprostřed ničeho se objevila malá salaš s posezením. Nápojový lístek byl velice jasný a výstižný. Pálenka za 1€ a čaj za 2€. Všem musí být jasné, jak to dopadlo.

Nejhorší bylo teprve před námi. Stoupání stále přidávalo na stupních a postupně se dostáváme do měsíční krajiny nejvyšších vápencových vrcholků. Suťáky, trhliny, propasti, kapsy s permafrostem…prostě vysokohorská předváděčka. Po výstupu na jeden z bezejmenných vrcholů se otevřela celá scenérie v plné parádě. Vydželi jsme tu fotit a čumět asi hodinu a kdyby nezačal tlačit čas, tak bychom vydrželi déle. Dostali jsme se asi do 2350 m.n.m a nejvyšší vrchol už nebyl daleko. Trochu mě zamrzelo, že jsme si nepřivstali, protože rychlejší skupinka by to na Jezerces pravděpodobně zvládla.

Do údolí jsme seběhli na poslední chvíli už za tmy. Jako ochutnávka charakteru zdejších hor uplynulé dva dny posloužili dostatečně. Můj vytoužený několikadenní vandr v této divočině se po dnešní zkušenosti posunul na neodkladnou pozici.

Asi nejdůležitější cíle této balkánské jízdy jsou tímto za námi, ale nic zdaleka nekončí. Ještě nám zbývají dva dny, které nehodláme promarnit. Už za sebou máme dřinu v jeskyni, náročnou turistiku ve vysokých horách, takže jako další cíl volíme moře, pláž a Montenegrooo!

Čekal nás přesun dalších 300km autem, ale nuda to rozhodně nebyla. Cestu jsme si chtěli samozřejmě obohatit. Projížděli jsme přes Město Fierzë, odkud startuje jedna z nejkrásnějších vodních plaveb na světě. Je to plavba lodí na vodní nádrži Koman na Řece Drini. Z Fierzë je možné plout až do městečka Koman hlubokým kaňonem obklopeným vysokými vápencovými stěnami. Bohužel nebylo možné trefit spoj, který by převážel auta. Tři lidi by se museli obětovat a přepravit auta 150 km do Komanu.

Rozhodli jsme se udělat si vlastní vyhlídkovou jízdu po horské klikatící se silničce kolem přehrady Fierzës, což byla dostatečná záplata za tu lodní plavbu. Byla to nádhera.

Pomalu se vykousáváme z albánské horské oblasti Dukagjin a přibližujeme k přímořské části a k hranicím Černé Hory. Ve vzduchu začíná být cítit moře. Posledních 40 km kopírujem mořské pobřeží. Zastavíme se až v městečku Petrovac, kde bylo levné ubytování poblíž oblázkové pláže. Pláž byla v tohle roční období naprosto prázdná a voda studenější. I přes to jsme se tu vydrželi válet až téměř do západu slunce. Poslední věc, bez které odsud neodjedu, je gastronomický zážitek z nějakých mořských potvor. Takže žádná pizza, nebo špagety, ale pěkně ústřice, kalamáry a jakoukoli jinou havěť. Pojďte do mě! Vejdi a neuškoď. Musím říct, že tohle se vydařilo perfektně. Trefili jsme dobrej lokál. Měl jsem boule za ušima a nechal tam spoustu peněz.

Poslední den cestou přes Bosnu a Hercegovinu byla nutnost navštívit jedno z nejproslulejších měst novodobé válečné historie a to je bezpochyby Mostar. Už příjezdová silnice byla lemována masovými hřbitovy padlých lidí. V dnešní době po opravách a znovuobnovení je to jedno z nejkrásnějších měst, které jsem doposud viděl. Město s různorodou architekturou rozdělené na dvě poloviny několika mosty a azurově modrým a hlubokým proudem řeky Neretvy je návykově fotogenické. Stinná a hořká historie města je tu ovšem stále cítit v kostech. Některé rozstřílené a neopravené domy stále připomínají období temna, když město bylo odstřelováno Jugoslávskou lidovou armádou. Do toho všeho probíhalo spousta dalších ozbrojených bojů přímo ve městě a stříleli si do oken z jedné strany řeky na druhou. Dnes se v Mostaru nedá pohnout v ulicích plných stánků a suvenýrů a návalem turistů.

Tak to byla taková závěrečná třešnička této Balkánské jízdy. Už máme před sebou jen noční přesun k domovu. Pěkně jsme si užili světa. Žažili jsme od všeho něco. Občas trochu toho ‘‘Povrchu‘‘ taky neuškodí a je škoda, že takových nezaujatých oddechovek je proklatě málo.

No nic musím končit. Pan Paprička už po půl hodině hrne druhý kyblík, který si dneska sám na čelbě nakopal. Musím ho od něj přebrat a tvářit se, jako že nestíhám, jak rychle kope.

Mějte se všichni pohádkově! Děkuju za perfektní bandu 🙂

Účastníci zájezdu:

• OS Čachtice: Lukáš Kubičina, Zdenko Otruba, Peter Kumičik
• OS Dubnica nad Váhom : Ondrej Novák
• ZO 6-25 Pustý žleb : Vendula Koublová
• TJ KW Kraków: Dominika Gratkowska, Piotrek Gratkowsky
• ZO 6-21 Myotis : Luboš Trtílek
• Dále učinkovali: Silvestr Votoupal, Andrea Richtarechova

 1,614 total views,  1 views today