Podzimní druhou polovinu října jsme dali Dušanovi, zodpovědný a nelehký úkol. Naplánovat další etapu speleoturistické poznávací výpravy do našich oblíbených Beskyd. Po dvou letech nás tentokrát Dušan pozval do nejjižnějšího kouta CHKO Beskydy, do nejbližšího okolí obce Lidečko a Pulčín.
Stejně jako předešlé ročníky, tak i ten letošní vyrážíme vlakem. Po dlouhé době můžeme říct, že jedem na čistě Myotisáckou výpravu, protože žádná spřátelená skupina tentokrát naše řady nerozšířila. Setkáváme se v pátek večer v Brně na Hlavním nádraží ve třech. Já, Alda a Bohouš. S Dušanem a Martinem se spojíme až zítra na tábořišti Pulčín, kde plánujeme přespát.
Poněvadž vyrážíme v pátek až po sedmé večer z Brna, v cílové stanici Lidečko vystupujeme mírně pod vlivem boha Radegasta až kolem jedenácté v noci. Odtud nás ještě čekala asi hodina cesty po modré turistické značce do kopce k veřejnému tábořišti u dědinky Pulčín.
Tábořiště Pulčín předčilo veškeré očekávání. Naprostej luxus. Rozsáhlá louka, ohniště, jídelní přístřešek a několik přepychových boudek na spaní. Nejde to jinak, než o půlnoci ještě rozdělat oheň a začít opejkat buřty. Tyto uklidňující romantické chvíle zakončíme asi ve 2 hodiny v noci.
Přes noc už je poměrně zima a ráno se ze spacáku nevylízá úplně příjemně. Naštěstí nás v tom vstávání přispěchali podpořit zbývající účastníci výpravy Dušan s Martinem. Ráno už jsme tedy kompletní.
Po snídani ještě čekáme na místního znalce Pavla Kotrlu ze speleoskupiny Orcus, se kterým se Dušan domluvil, že nám udělá průvodce přilehlým okolím.
V sobotu kolem desáté dopoledne vyrážíme na přilehlý kopec Hradisko (NPR Pulčín Hradisko), na němž se nachází spousta pseudokrasových zajímavostí. Pulčínské skály, bývalé hradiště a několik jeskyní. Do té největší a nejzajímavější se půjdeme podívat.
Jmenuje se jeskyně pod Kazatelnou 1, ale můžeme se také setkat s názvy Velryba, nebo Hladomorna. Nachází se kousek od vrcholu kopce. Vchod do jeskyně je asi 3m kolmý stupeň dolů a prvních pár metrů pokračuje vysoká rozsedlinová chodba která je zakončena 5 metrů vysokým kolmým stupněm, kterým je potřeba se vyškrábat nahoru.
Naštěstí tam visí lano, protože se to leze fakt blbě. Další části jeskyně už jsou klasický pískovcový pseudokras z Beskyd na který jsme zvyklí. Úzké průlezy mezi bloky, chodby v na sebe navazujících hladkých puklinách a různé podlézání a přelézání zaklíněných balvanů. Jako ve většině těchto rozsedlinových jeskyní samozřejmě nechybí dilatometry na měření pohybu.
Velryba má všeho všudy délku chodeb 50m a denivelaci 10m. Tyto údaje můžou znít komicky, ale není to desetiminutovka. Jeskyně je velice členitá s několika náročnými průlezy, kde je problém protáhnout helmu. Navíc některé puklinové chodby nemají na šířku ani 40 cm, takže žádná procházka zámeckou zahradou.
Po exkurzi jeskyně následuje povrchová prohlídka kopce Hradisko. Nachází se tu nejvíce skalních měst, prohlubní a útvarů z celých Javorníků. Nejrozsáhlejší jsou Pulčínské skály se zříceninou skalního hradu Pulčín. Je to asi 150m dlouhý pás pískovcových skal.
První polovina programu je dnes za námi a popojedeme se zahřát do místního restauračního zařízení, kde si mohl Martin přátelsky vyřídit pokutu za jízdu v zákazu vjezdu. Zřejmě si s místním strážcem parku dobře pokecal a má novýho kámoše.
V hospodě jsme se rozhodli, že to dneska trochu vyhrotíme a ještě dnes v odpoledních hodinách se přesunem na další bohatou pseudokrasovou lokalitu a to je vrch Kopce. Na tomto kopci se nachází dalších několik menších jeskyní. Ta nejrozsáhlejší se jmenuje jeskyně Naděje (Překvapení), u které se udává délka 120 m.
K jeskyním se dostáváme pozdě večer za šera. V těsné blízkosti od jeskyně Naděje se nachází uhnutý svah s depresí a v této rozsedlině je hned několik menších puklinových jeskyní. My jsme byli nahlédnout do dvou. První s názvem Kolonie (Sopouch) a hned vedle jeskyni Slimrovku (Ďáblova díra).
Kolonie je o něco větší. Má délku 73m a denivelaci 10 metrů. Kousek za vstupem je asi 6 metrů hluboká centrální propast, která se dá slézt i takovým bočním obloukem. Ze dna je možné ještě pokračovat úzkými průlezy do nejnižší části jeskyně. Kolem centrální propasti se dá pokračovat do dalších zadních částí, které buď končí v závalech, nebo v několik metrů hlubokých úzkých puklinách.
Hned naproti vchodu Kolonie se nachází vstup do Slimrovky. Ďáblova díra je mnohem příznačnější název pro tuto jeskyni. Vstupní vertikální stupeň asi 3 metry působí nenápadně, ale dále se dostáváme do hlubokých klikatících se trhlin, které jsou několik metrů hluboké a široké 25-40 cm. Stěny jsou kolmé a hladké. Vyhrabat se odsud je opravdu očistec. Už jsme zvyklí, že místní jeskyňáři jsou drsní a žádný pomocný stupátka, nebo uzlíkatý lano na přidržení je zbytečné tu hledat. Celková délka jeskyně je 40m s denivelací 12m.
To nejlepší nakonec. Za tmy se ještě přesouváme do jeskyně Naděje, což je nejrozsáhlejší podzemní systém zdejší pseudokrasové lokality. Celková délka 120m a denivelace 12m. Jeskyně se rozděluje na západní a východní část. Jeskyně má 3 různé vchody z toho 2 vedou do východní části a 1 do západní části, která má spíše vertikální charakteristiku. Trochu jsme si zabloudili a vyřádili se. Je to první jeskyně v Beskydech, kde jsem viděl nějaké pomocné vybavení jako třeba provazový žebřík.
Vylezli jsme asi o půl deváté večer a byla tma, jak v pytli. Tímto se rozloučíme s naším průvodcem z Orcusu. Musím veřejně poděkovat Pavlovi, že nám věnoval celý den svého života a provedl nás tím nejzajímavějším, co se v nejbližším okolí nachází. Rozhodně bychom toho tolik nestihli, kdybychom si všechno měli hledat sami.
Pavel odchází domů a my jdeme pokračovat nočním přechodem po vrstevnici asi 2km hledat místo na spaní. Alda měl ze satelitního snímku vytipované nějaké tábořiště s přístřeškem a ohništěm. To se asi po hodině podařilo najít a byl to skutečně dobře vybraný tip. Nocování naprosto srovnatelné s tábořištěm v Pulčíně. Prostorná louka, nově (trochu amatérsky) skonstruovaná pergola s poschodím a podkrovním spaním, dřevěný bar a obrovské ohniště. O večerní pohodu bylo postaráno. Byl to velice nabitý den.
V nedělní chladné ráno znovu rozfoukáme oheň a vysajeme poslední lahváče. Popadneme batohy a vyrazíme na okružní procházku na Lačnovské skály.
Lačnovské skály jsou hned po Čertových skalách druhé nejvýznamnější skalní útvary Hornolidečska. Nachází se tu tři. Horní, Střední a Dolní Lačnovské skály. Navíc je tu několik samostatných útvarů. Asi hlavní charakteristika těchto skal jsou na první pohled zřejmé oválovité až kulaté dutiny ve stěnách.
Tyto dutiny vznikaj vyvětráváním méně odolné horniny. Prostě je to nějakej slepenec pískovce, ve kterém byly zalepené valouny z jiné horniny, které postupným zvětráváním vypadávaly. Na místech, kde byly celé mezivrstevní žíly, tak dutiny tvoří souvislé pravidelné řady.
Největší podíl na celkové tvorbě těchto Lačnovských masivů se udává mrazové zvětrávání, kdy voda zatékala do spár a trhlinek a mrazem potom celé tyto masivy roztrhala. Největší dutiny mají i přes půl metru. Celé tyto kolmé stěny jsou označovány jako mrazové sruby.
Po prolejzání a očumování těchto skal musíme neúprosně zpět do Lidečka na vlak, protože začíná tlačit čas. Po cestě si samozřejmě pozastavíme u nejvýznamnější pískovcové skalní lavice Čertovy skály. Pískovcový masiv, který se táhne asi 150m je dnes velmi významná lezecká lokalita. Na těch 150ti metrech je tu neuvěřitelných 97 lezeckých cest různých obtížností. Navíc je tu skvělá přístupnost. Skály tu ční rovnou u silnice a parkoviště je přímo pod nimi.
Naše společná cesta končí na zdejší benzínce, kde se rozloučíme s Dušanem a Martinem. V klidu si dáme automatovou kávičku, chvíli posedíme a zhodnotíme zážitky z uplynulého víkendu.
Naši východniari se rozjeli k domovu a my se přesouváme na vlak do Lidečka s přestupem v Hranicích. Ovšem, co se nám nestalo. V Hranicích jsme (asi mým přičiněním) vystoupili o zastávku dřív. Ve městě místo na hlavní přestupní stanici. Takže jsme museli na těžko běžet přes celý město, abychom náš vlak stejně nestihli. No a tímto štěstím v neštěstí se odstartovala celá další etapa našeho výletu. Na nádraží se objevuje sám předseda české speleologické společnosti Marek se ženou a kamarádem Lečem. Oba si nesou kytary a vypadají stejně nakřápnutí jako my. Co se odehrávalo ve vlaku nemá obdoby. Na nějakou tichou pochmurnou cestu domů mohl každej zapomenout. Potom, co jsme posedali na zem ve vagónu v meziprostoru pro kola a Audy s Lečem vytáhli kytary, tak jsme evidentně naším hlukem začali srát pár cestujících kolem nás. To bylo ovšem všechno jenom začátek. Po chvíli se přidávají na scénu dva mladí borci z nějaké hudební konzervatoře a jeden vytahuje klarinet, druhej trubku a teprve začal panečku koncert.
Zábava se rozproudila, jako kdyby víkend právě začínal. Slečna s vlakovým pojízdným barem nestíhala jezdit doplňovat škopky a zdálo se, že jezdí jenom za námi, protože jsme nakonec konzumovali úplně všechno. Takže takový byl konec třetího ročníku výpravy do Beskyd. Beskydy i do třetice všeho dobrého nezklamaly. Zase nová část, zase nové vzpomínky. Ať už povrchové zajímavosti, nebo další podzemní lokality. Víme, že menších jeskyní, které jsme zatím nepoznali, se tu nachází mnohem více. Pavel nás seznámil jen s těmi největšími a nejzajímavějšími. Také samozřejmě v rámci možností, co se dalo stihnout. Možná by stálo za to se sem vypravit ještě jednou.
Tak co Dušane… myslím, že naše nadšení z těchto končin stále neopadá. Budou Beskydy i počtvrté? 😀
Hrdí účastníci ZO 6-21 Myotis:
- Dušan Kleberc
- Luboš Trtílek
- Aleš Havel
- Martin Kaňok
- Tomáš Kočí (Bohouš)
ZO 7-01 ORCUS Bohumín – Pavel Kotrla
Autoři fotek: Alda a Luboš
2,635 total views, 2 views today