Minulý ročník tradičního speleosetkání ve Strážovských vrších jsem bohužel musel vynechat, protože se termín kryl s jinou zahraniční expedicí. Tento rok si to zcela jistě vynahradím. Letošní výroční 60. Ročník se totiž odehrává v naprosto unikátní lokalitě přímo ve svazích Beliánských Tater.
Takové příležitosti musíme využít na maximum. Rozhodli jsme se pro tuto akci obětovat celý týden dovolené a užít si Tater od víkendu do víkendu. Naposled se něco takového provedlo před dvěma lety na setkání ve Slovenském Krasu na Maďarské straně v Aggteleku. Dodnes na to vzpomínám jako na jednu z nejlepších speleovýprav na těžko, kterou jsme kdy absolvovali.
Jeskyně v Beliánských Tatrách podle mě nezná nikdo, až na pár skupin, které tu mají působiště. Abychom toho stihli poznat, co nejvíce, bylo potřeba začít už před setkáním. Máme to štěstí, že se trochu známe se skupinou SPELEO Bratislava, která tu má působiště. Už od pondělí měli domluvené ubytování v Podspádech na chatě Muráň a naplánované přípravné práce. Na chatě byla volná kapacita, tak jsme neváhali a přidali se k nim.
Všechno to vypuklo v sobotu 29.6., kdy jsme se postupně posbírali všichni vyznavači vlakových spojů a razili směr Podspády. Posbíralo se nás šest mohykánů. Já, Alda, Dušan – Myotis, Matouš s Arankou – Dagmara a Pavel Amler – Zlatý kůň. Ještě spousta dalších zájemců dojela auty přímo na chatu.
V neděli začínáme hned z ostra a každý podle sebe. Možností bylo hned několik. Někteří využili pěkného počasí a užívali si turistiku do nejvyšších sedel a vrcholů, další využili příležitosti a lezli jinak nepřístupné kaňony…Já dal přednost jeskyním, protože předpokládám, že do těchto končin se do jeskyní jen tak nedostanu.
Dnes byla výprava do Sedlákovi diery. Kontrola stavu lan, ferat a kotvení před exkurzními dny. Zároveň šli někteří místní na bivak do zadních částí za účelem lezení nějakého komínu. Z této akce, jak jsme se později dozvěděli, byl pěkný objev.
Už při výstupu k jeskyni začínáme cítit, že nejsme kluci z vysokých hor. My, co přijedeme autem k díře, vyházíme věci a vypijem pár lahváčů před akcí, takhle to tady nefunguje. 2-3 hodinový výstup s převýšením téměř 600 metrů nám nedovolí tahat moc lahváčů navíc. Místní jsou zvyklí. Šedesátiletým seniorům tady funíme na paty. Po dvou hodinách stojíme před Sedlačkou, tak si dáme oddych a nafotíme pěkný výhled na vedlejší kopec Muráň.
Sedlákova diera leží v horní části svahu Nového vrchu v nadmořské výšce 1456 m.n.n. a je to poměrně čerstvě objevená jeskyně od roku 2012, nebo alespoň její pokračování. Dnes už se řadí mezi ty větší jeskyně s denivelací 106 metrů a okolo půl kilometru polygonu.
Tento fluviokrasový objev splnil veškeré očekávání. Počítal jsem s tím, že to bude náročná jeskyně už podle prezentace na exkurzní listině pro JT. Exkurze nám trvala asi 6 hodin. Od vchodu se sestupuje dlouhým prudkým suťákem. Dále jeskyně pokračuje po prostříleným a vytěženým průlezu. Chodba se otevře ve vysokou ukloněnou puklinu, která se táhne do nitra kopce. Často je potřeba puklinou nadlézat a podlézat a překonávat překážky. Místy třeba i 20 metrů. Pro lepší pohyb jsou téměř všude navrtané stupy.
V zadních částech jeskyně začínají vertikální stupně, kde už je potřeba SRT vybavení. Jeskyně začala mít úplně jiný rozměr. Ta poslední propast na aktuální dno už budila poměrně respekt. V této zadní části jeskyně mě překvapil styl bivaku. Rozložen velký rodinný stan jako v přímořském stanovém kempu v Chorvatsku u moře. Akorát místo 30ti stupňů je tu 5 a místo písku sedíte na blátě. Dotáhli jsme sem nějaké vybavení a spěchali zpátky na povrch, protože tlačil čas. Cesta zpět už odsejpala rychleji. Propasti jsme vylítli, jak rakety a cestu na povrch jsme našli poměrně bez problému. Průvodce totiž zůstal vzadu na bivak. Vylezli jsme za šera a do Podspádů dorazili za tmy. Opravdu výživná exkurze.
Následující dva dny máme namyšlený dvoudenní přechod přes Tatry s tím, že přespíme na chatě Pod Rysmi. Od rána počasí přeje a přemísťujeme se s Aldou na Štrbské pleso. Tady u piva počkáme na Matouše s Arankou a Pavla. Klasická turistická dálnice na Popradské pleso a Rysy nebyla takové davové utrpení, jaké jsem očekával. Bývá to mnohem horší. Vyrážíme totiž dost pozdě, protože počítáme se spaním na Rysech. Cesta byla slunečná a parná. Jak stoupáme nahoru, tak čas letí, nadmořská výška roste a teplota klesá.
Na chatě se podařilo domluvit přespání, takže dnes už máme pohodu a užijeme si příjemný večer ve 2250 m.n.m
Ráno je čerstvo. Dáme si zde na zahřátí nejlepší čaj na světě a pak už si jen vystát frontu na hajzl. Po této dlouhé proceduře můžeme vyrazit na vrchol Rysů. Vítr pofukuje a hraje si s lehkou oblačností, kterou stále převaluje přes vrcholky hor. Máme v plánu seběhnout po červené na Polskou stranu přes Morské oko až na hraniční přechod přes Bielou vodu v Lysa polana.
Polská strana musí být teda o dost drsnější výstup, než slovenskou stranou. I to klesání dalo zabrat.
Ještě jsme s Alešem měli takovou příjemnou mezizastávku. Kousek před tím, než jsme klesli k plesu Pod Rysmi, míjíme roklinu, kterou překrývá velká sněhová kra. Už z dálky vypadala impozantně. Po bližším průzkumu zjišťujeme, že z vnitřní strany už odtál celý tunel a pod celou krou se vytvořilo podloubí, které se táhlo desítky metrů. Připadali jsme si, jak v ledové jeskyni. Oba dva jsme nevěřícně kroutili hlavou, že to snad ani není možný v červenci. Rychle jsme se vrátili pro čelovky a pro foťák, abychom to zdokumentovali, protože tohle bylo rozhodně nečekané překvapení týdne a nejoriginálnější jeskyně celého JTčka.
Plesa a hlavně Morske oko, bylo davové šílenství. Hlava na hlavě. Načančané pipinky si vytváří kreativní sefie fotky, mladí borci na steroidech před nimi zatínají bicepsy v obtažených tričkách…Tady jsme se dlouho nezdržovali. Zbytek cesty už byla taková nezáživná asfaltka plná lidí, takže jsme šli hodně rychle, abychom to měli za sebou a co nejdřív se dostali někam na pivo na slovenskou stranu.
Dnes to bude poslední večer v Podspádech. Následující den už je oficiální začátek JTčka ve Ždiaru. Necháme se ráno zavézt autobusem k Beliánské jaskyni. Někteří z nás tu nikdy na prohlídce nebyli a taky plánujeme jít v rámci JT na exkurzi nepřístupných částí, tak bylo dobré mít za sebou alespoň veřejný okruh pro lepší orientaci.
Po prohlídce pokračujeme pěšky Po cyklostezce do Ždiaru k hotelu Magura, kde probíhal Jaskyniarsky týždeň. Vypadá to, že účast zatím netrhala rekordy, ale už si tu podáváme pravici se spoustou známých kamarádů, ze všech koutů Česka i Slovenska. Uvítací guláš už byl navařený a byl tu (podle mě) dobře pořešený výčep. Natoč si sám a cena dobrovolná. Věřím tomu, že prodělečné to nebylo a každý tam to euro za pivo strčil. Byla trochu podceněná spotřeba, ale naštěstí zde byl celkem pohotový servis a pro další bečky na další den vždy někdo zajel.
První exkurzní den jsem zvolil nepřístupné části Beliánské jeskyně. Celá jeskyně má téměř 4 kilometry zmapovaných chodeb a převýšení 168 metrů. Velká členitost jeskyně byla při exkurzi znát. Spousta vertikálních stupňů, úzkých průlezů, vyřícených dómů a chodeb všeho druhu. Spodní části jeskyně už nejsou takový med, jako prohlídková trasa. Povrchová voda stéká právě do těchto spodních částí a tady už se tvoří potůčky, takže člověk se tu dostane i do pěkných sraček.
Asi nejhorší byl úplný závěr propast Peklo. Celá vertikála obalená dvaceti centimetrovou vrstvou rozbředlého nickamínku bylo Peklo doslova. Ani se nedivím, že tam nikdo nechtěl. Dolů jsme po špagátě sjeli jen dva největší zvědavci. Na dně se táhla moc pěkná prostorná chodba, ale nešli jsme moc daleko, protože ostatní čekali nad propastí a nechtěli jsme tolik zdržovat.
Nickamínek tu byl snad všude v průběhu exkurze. Někde tvořil takový už zmíněný sajrajt, ale v suchých částech naopak nádhernou sněhovou výzdobu.
Nickamínek tu byl snad všude v průběhu exkurze. Někde tvořil takový už zmíněný sajrajt, ale v suchých částech naopak nádhernou sněhovou výzdobu.
Další exkurzní den, byla jasná volba Tristarská propast. Je to desátá nejhlubší propast na Slovensku, která má vchod v nadmořské výšce 1580 m.n.m. ve svahu nejvyšší hory Beliánských Tater. Velké lákadlo je už samotný výstup na Havrana, kam je běžně vstup zakázán. Panoramata jsou zaručena a akční exkurze v jeskyni také. Výstup je tak na 3 hodiny. Tristarská propast je další z fluviokrasových jeskyní a pyšní se hloubkou -201 metrů a polygonem 600 metrů. Vchod do jeskyně je na nádherném místě. Portál je takový méně nápadný, ale celý svah kopce z této strany je ohraničen takovou vystouplou vápencovou hradbou a vchod je přímo v ní. Je to z vrchu moc pěkný pohled.
Portál je takový méně nápadný, ale celý svah kopce z této strany je ohraničen takovou vystouplou vápencovou hradbou a vchod je přímo v ní. Je to z vrchu moc pěkný pohled.
Samotná jeskyně je taková kaskáda propastí, místy poměrně úzké nástupy na lano a pár kratších horizontálních úseků. Dostali jsme se do stometrové hloubky a dál nám bylo řečeno průvodcem, že níž jeskyni v rámci JT nevystrojovali, protože v nižších částech jsou rozchrástané stěny a rozvolněné balvany. Hrozí tam pády kamení a nikdo si to nechce vzít na triko. To já samozřejmě chápu, protože jako vedoucí akce bych taky nechtěl zbytečně vyhledávat průser. Na jednu stranu je škoda, že jsme viděli jen půlku, na druhou stranu charakter jeskyně jsme měli možnost vypozorovat a užít asi alespoň tu první stovku vertikálních metrů.
Večery v kempu probíhaly tradičně, jak už to na setkáních bývá. K tomu není co dodávat. Pije se, žvaní se, soutěží se, občas se někdo popere, odvážné holky se vyslíkají do naha, odvážní muži se samozřejmě nemohou nechat zahanbit…prostě v rytmu country. Dokonce probíhaly meziskupinové souboje v běhu s úžinářem na zádech a podobně. Originalitě se meze nekladou.
Je sobota a poslední exkurzní den. Co jiného si nechat na závěr, než to největší, nejhlubší a nejznámější, co nám můžou Beliánské Tatry z podzemí nabídnout. Samozřejmě se jedná o jeskyni Javorinka, nebo lépe řečeno o jeskynní systém Javorinka – Nadejná.
Opět průtoková jeskyně v masivu Havrana, u které se udává délka jeskyně úctyhodných 11230m a denivelace 480m. Jsem nažhavenej podívat se alespoň na zlomek této megadíry. Udělali jsme moc pěkný okruh. Tuny sintrové výzdoby, obrovské prořícené dómy…dalo se to čekat. Javorinka nezklamala. Impozantní byla tektonická zrcadla. 3 lidi plus průvodce jsme se rozhodli ještě absolvovat takový akční okruh přes Nadejnou. Vyřádili jsme se dostatečně. Tohle byla ta nejlepší tečka za exkurzemi do Beliánských Tater.
Na poslední večer byl připravený závěrečný oheň, zpívání za doprovodu kytar a poděkování organizátorům.
Tato devítidenní vysokohorská výprava se vydařila dokonale. Počasí stálo při nás, takže vyšlo všechno, co jsme si namysleli bez jakékoli improvizace. Laťka samotného setkání je nastavená hodně vysoko. Všichni si přišli na své. Bylo připraveno dobré zázemí, vynikající exkurze a nevyčerpatelné možnosti vysokohorské turistiky. Děkujeme speleoskupinám Spišská Belá a SPELEOBratislava za organizaci. Myslím, že z pohledu účastníka nemám výhrady a budu se těšit příští rok na další Jaskyniarský týždeň.
Díky Matoušovi z Dagmary za pár fotek z Tristarské.
1,193 total views, 1 views today