Černá Hora – Maganik 2019

Hlavní expedice roku 2019 byla do Černé Hory. První, co se mi vždycky vybaví pod Černou Horou je překrásná horizontální jeskyně Dalovica pečina. (Viz starší články). Tentokrát to bude ale něco z úplně jiného soudku. Z horizontálního světa se totiž jen o pár kilometrů vedle přesouvám do světa vysokohorského a vertikálního, kde zatím Zdenál Dvořák ze skupiny Suchý žleb a hrstka spoluobjevitelů drží prvenství v nejhlubší čechy objevené tisícovce Iron Deep.

Musím říct, že trochu se bojím, do čeho jsem se to nechal uvrtat.

Těsně před odjezdem ještě s Marikou přebalujem vykoupenou lékárnu Dr.Maxe do jednotlivých lékárniček a taky připravujem 30ti litrový speleovak plný ionťáků, rychlých cukrů, proteinových tyčinek a magneziových shotů na křeče.  Když to vidím…moje nervozita z této expedice stále roste. V sobotu odpoledne vyrážíme.

Po dvaceti hodinách jízdy už konečně míjíme Manastir Morača, takže každou chvíli odbočíme na úzkou asfaltku do hor, kde už na nás čekají Zdenál s Laděm Paškem. Tento večer ještě přespíme u cesty u auta a následující den začínáme s vynáškami materiálu do base campu. Expedice se účastní ještě osmičlenná skupina z Německa.

Téměř všechny  věci se podařilo vynést na 3 vynášky, takže v úterý můžeme začít bádat na lokalitách. Asi hlavní úkol expedice bylo pokračovat v jeskyni M22 jinak nazývaná Třístovka. Momentálně po sérii vstupních propastí se v necelých -300 metrech narazilo na meandr, který stále pokračuje a nepodařilo se ho zatím překonat. Tento meandr bude priorita expedice. Priorita číslo dva, je povrchový průzkum potenciálních propastí a najít nějakou další nadějnou, která bude pokračovat.

Meandr ve Třístovce si vzal tedy na starosti Zdenál a já vzhledem ke svým tělesným proporcím jsem měl tu čest, dělat mu píkra. Zbytek výpravy hledal nové propasti.

V úterý tedy poprvé zalézáme a já začínám zjišťovat, že moje nervozita byla oprávněná. To, co jsem si nikdy nedokázal představit, mám najednou před očima v kruté realitě. Po nenápadném průlezu z povrchu, ze kterého fučí takový průvan, že by se tu dal trénovat seskok z letadla, se hned po druhé přepínce  otevřelo něco obrovského, kde se ozvěna nesla půl minuty někam do nitra. Někde v nedohlednu pod sebou vidím Zdenálovo světýlko jinak nic. Sleduju jenom levitující pytel pod sebou a stěnu, podél které slaňuju dolů. Po dalších pár přepínkách zmizí i ta jediná stěna a nevidím už vůbec nic. Jenom osmičku lano mizící někam do tmy.

Po nějaké době, co jedu dolů, se začne podemnou rýsovat něco jako rovná plocha. Chystám se, že si sundám cajky a půjdem bádat do nějakýho toho meandru. Popojdu pár kroků jenom za roh a tam se propast rozšiřuje do ještě větších rozměrů, jak doposud…Taková hloubka se zdolává mnohem pomaleji, než by se mladému bažantovi zdálo. Ještě další hodinu pořád jenom jedu dolů až se konečně dostanu k poslední černé rouře před začátkem meandru. Té se říká Srdcová propast. Má osmdesát metrů a je to krásná široká šachta, která má na dně s odtokovým meandrem tvar lidského srdce. Po hodině a půl sjezdu zjišťuju, že už mám namožené zápěstí a nemám ani sílu udržet sevřenou stopku. Paráda. To nám to hezky začíná.

Na dně Srdcové šachty začíná horizontální svažující se odtok do meandru. To jsem ještě nevěděl, že to peklo začíná právě tady. Zatím prolezená část meandru se táhne několik set metrů. Chvíli širokým rozporem, chvíli totální úžinářský procpávky v místech kde je 30m pod sebou, 30 metrů nad sebou. Do toho všeho se v mezičase překonávají všelijaký stupně 10m nahoru, pak 10 metrů dolů… jednou po špagátě, jednou volně…a protahovat těma sračkama pytle je opravdovej očistec. Všude se všechno zachytává. Sedák, overal, cajky, pytle…. Prostě mrdat! Každopádně došli jsme někam, kde posledně skončili a pokusili jsme se pokračovat dál.  Po cestě Zdenál ještě přestrojoval některé komplikované úseky, ale meandrem jsme se taky posunuli o několik desítek metrů.  Víceméně horizontálně. Zatím to pořád do žádné větší šachty nepadalo.

Následovala cesta na povrch.  První aklimatizace na Maganiku pro mě byla opravdu krutá. Vylezl jsem úplně vyřízenej na pokraji zhroucení. Hlaďák, vytřeštěné oči, zelenej, v křečích, sliny mi tekly z držky…no nebylo mi vůbec dobře.

Naštěstí Marika nejspíš moc dobře věděla, v jakým stavu se budu po premiéře se Zdenálem vracet, tak už v kempu čekalo teplý jídlo. Ten kdo si myslí, že orgasmus je nejlepší pocit na světě, ten se ještě nikdy opravdu dobře nenajed v takovém stavu, že by sežral vlastní hovno.

Takto probíhaly asi 4 dny po sobě. Akce tak 9-15 hodin od base campu. Jak kdy. Po pár dnech už se člověk aklimatizuje. Časy samotných výstupů a sestupů se lepšily a hlavně už jsem z toho nebyl, tak fyzicky na dně jako první den v tomhle Mordoru. Každý den se postupovalo o kus dál, ale stále žádný očekávaný přelom. Jenom nějaké kratší stupně.

Teprve až v den D, se po pár kratších slaněních klikatícím se meandrem podařilo najít cestu přes jednu nechutně zavalenou senilní část. Za touto zavalenou částí nás meandr vyplivnul do obrovské prořícené prostory, kde se zřejmě křížily nějaké přítoky. Za protější stěnou bylo evidentní, že je další souběžná prostora podobných rozměrů. Zatím, co byl Zdenál na průzkumu vrchem, já se snažím prokopat spodem, protože jako polehčující okolnost jsme zjistili, že bude možné se v nejnižší části prokopnout závalem asi 2 metry. Ušetří to aspoň 50m lana a pár kotev. Při návratu nevybouřený Zdenál hlásí, že hlavní tah meandru je zřejmý, fučí tam jak blázen a mohutná ozvěna daleko. Tohle už vypadá opravdu nadějně.

Ovšem cesta do těchto míst už byla značně náročná a časově už přestávalo mít smysl dále pokračovat jednodenními akcemi. Na povrch do base campu jsme se vraceli pozdě v noci. Člověk si akorát vypil svůj denní příděl =1 PIVO a mohl jít spát a těšit se na zítřejší repete. Příští akce už bude s bivakováním dole a mapovacím týmem.

Třístovky jsme prozatím měli plný zuby, takže jeden den se půjdeme proběhnout po povrchu. Máme v plánu razit směr Tresteni vrch a podívat se ke vchodu Iron Deepu.  Úplně teď nevím, z čeho jsem víc na větvi. Jestli z těch šílených propastí z jeskyně, nebo z toho, co příroda vytvořila tady na povrchu. Něco takového rozhodně také není všude. Nekonečná scenérie škrapového pole s dominantním vápencovým masivem Tresteniho vrchu v pozadí a se třemi charakteristickými zuby je podívaná, ze které si sedne na prdel ledajaký cestovatel. Člověk tu přeskakuje ze škrapu na škrap, aniž by si uvědomoval, že přeskakuje desetimetrové propasti. Potom doskáče do místa, kde je ze všech stran obklopen dvacet metrů hlubokou průrvou, která už přeskočit nejde, tak se musí všechno přeskákat zpátky a zkusit to zase někudy jinudy.

Iron Deep jsme našli. Nikdy by mě to nenapadlo, že to je ono. Škrapa, jako každá druhá, ale když si uvědomím, co mám pod sebou…tak mi trochu zamrazí na zádech i na tom parném slunci. Jdem se raději dále věnovat povrchu. Tohle škrapové pole se táhne, kam jen oko dohlédne a skoro všechno je to neprochozené, takže potenciál na další hluboké jeskyně je velký. Jenom povrchový průzkum bude ještě na několik let. Zpět na poljanu to berem oklikou po rovné škrapové plošině přímo pod Trestenim vrchem, kolem gigantického vápencového amfiteátru.

Celé pohoří Maganik ze severovýchodu odděluje další přírodní dominanta a to je kaňon, který vytvořila řeka Mrtvica. Když jsem v mapách sledoval vrstevnice, tak v nejhlubším místě je kaňon zaříznutý neuvěřitelných 1100 metrů. Tuhle nádheru jsme šli později obdivovat s Laděm. Bylo mi řečeno, že jestli jsem neviděl kaňon Mrtvice z Nikiny glavy, jako kdybych tu nikdy nebyl. Vystoupali jsme asi na nejpůsobivější vyhlídku na útes přímo na hraně Kaňonu. Ten úplně první pocit, když se odhalí ta velikost v plné parádě, tak vezme slova z úst. Prostě jsem se zmohl jenom na nějaký takový to… „Aha, ty vole“…sedl jsem si na prdel a jenom koukal. Už jsem pár velkých kaňonů viděl (Francie – Vercors, Kosovo – Rugovská klisura), ale tohle zatím určitě vede. Navíc jsme trefili nádhernou večerní atmosféru, kdy slunce pomalu zalézalo za vrcholky hor.

Tak…a dost bylo radovánek! Zítra to vypukne! Tady nejste na žádným Mácháču! Teplíčko a sluníčko teď  budete pár dní znát pouze z televize. Teď se jde do jeskyně! Útočný tým je včetně mapovací dvojce připraven na pár dní dolů.

Dáváme si poměrně na čas a zalejzáme kolem poledne. Bivak rozložíme asi v -180m na kousku rovného místa mezi propastmi. Rovinu si vyskládáme z kamení a postavíme lehké paropropustné tropiko Made in Krtek. Uvaříme, zavodníme se a zalezeme do spacáků.

Ráno vypukne útok na meandr a mapování postupů. Je tu teplota asi 3 °C a průvan, takže všem se hrozně chce vylejzat a oblékat ty zmrzlý vlhký hadry. S tou zimou to je tady celkově hroznej boj. Aspoň pro mě. Už to chce trochu nadstandartní vybavení, než do jeskyní s obvyklou teplotou. Těch pět stupňů oproti normálu je neskutečnej rozdíl v kombinaci s mokrem a jak tady všude protahuje. Člověk se zastaví a do pár minut je ztuhlej na kost.

Bereme pytle s dalším materiálem na postupy. Asi po třech hodinách jsme se od prvního bivaku dovláčeli tam, kde jsme před dvěma dny skončili. A tentokrát se začaly dít věci…

Nakonec jsme se opravdu dočkali senzace. Už z počátku úzký meandr naprosto budil respekt neuvěřitelnou dunivou ozvěnou. A taky, že jo. Čím jsme se dostávali níž, meandr se rázem začal otevírat v mohutnou šachtu, která ve výsledku má dobrých 100 metrů. Celou studnou padá vodopád a dole tvoří malou tůňku pitné vody. V zadní části propasti mezi závalem obaleným sintrovými květáky se našel další asi 30-40m kolmý stupeň. Lano vyšlo na dva metry přesně, takže tady končíme.

Jak se říká… v nejlepším je potřeba skončit. Skončili jsme se na takové rovné ploše, kde příště bude moci být bivak. Dostali jsme se zhruba do -500 a na další pokračování už je to děsně daleko i z prvního bivaku, odkud jsme vyráželi dnes.

Je super, že konečně na závěr expedice můžeme hlásit úspěch a že díra skutečně valí dál ve velkým. Dále jeskyně pokračuje mohutnou propastí, ale je celá nechutně překrytá závalem s rozvolněnými bloky. Nebude to nic příjemného.

Vracíme se zpět do prvního bivaku. Mapovací tým nás bohužel nedostihnul, protože jeden z nich se kvůli bolestem v ramenní pro jistotu vrátil na povrch. Další den už se nám to celé znovu absolvovat opravdu nechtělo, takže ač neradi, odcházíme bez zmapovaných výsledků.

Poslední večer na povrchu dorazíme železné zásoby alkoholu a jídla. Ono toho teda moc nezbylo, takže jsme se rozhodli jít na nákupy na salaš pro sýr, kde nás Branko pohostil při té příležitosti také Rakyjí.

Dobré to bylo, poznal jsem zase trochu jiný rozměr speleologie. Děkuji všem zúčastněným za opravdu výživných 14 dní. Věřím, že příští rok snad budeme pokračovat.

 57 total views,  3 views today

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..