Tak jsme se přeci jen dočkali. Vůbec jsem nepochyboval o tom, že by Dušan dopustil výpadek dalšího ročníku našeho speleoturistického poznávání východního (převážně) pseudokrasového území. Píšu převážně, protože právě letos nás čeká jedna vápencová čočka a ta se nachází přímo ve Štramberku.
Pokud bude potřebovat někdo rejpat, tak uznávám, že Štramberk už nepatří přímo do Moravskoslezských Beskyd, ale pořád je to takzvané Podbeskydí, takže budu to brát jako další výpravu do Beskyd.
Je tu spousta zajímavostí na velmi malé rozloze. Právě proto, že je tu toho tolik, tak už dlouho máme Štramberk v hledáčku.
V pátek navečer, se shledávám s první částí výpravy ve Štramberku přímo na náměstí u píva. Aleš už se tu pohybuje od čtvrtka, takže má obhlédnuté nocoviště. Ještě ten večer se přesouváme do vedlejší Kopřivnice pod kopec Pískovna.
Na zřícenině hradu Šostýn provedeme tradiční večerní rituál našich výprav a to je posezení u ohýnku, opékání buřta a popíjení dobrého piva pro lepší náladu. Trochu jsme tu nejspíš překazili plány mladým výrostkům, kteří se rozhodli jít rozdávat štěstí někam jinam. Ke spánku jsme se později odebrali přes údolí na druhou stranu kopce, kde se tyčil náš čtyřpatrový hotel Bezručova rozhledna.
Spaní to bylo bezpochyby luxusní. Každý měl celé patro pro sebe a čím vyšší apartmán, tím lepší vyhlídka.
V sobotu dopoledne dorazil zbytek výpravy a dali jsme si sraz na parkovišti u Obecního lomu s botanickou zahradou, kde se také nachází námi očekávaná Pouťová jeskyně. Poté co přišla paní s klíčema, dostali jsme krátkou přednášku a mohli jsme se jít podívat dolů.
Jeskyně docela překvapila. Takovou vertikální ďouru bych tady nečekal. Na povrchu i v jeskyni jsou stále zachovalé pozůstatky po těžbě. Jeskyně byla prvotními lomaři zasypána do hloubky 26 metrů a teprve až r.1999 ji začala znovu objevovat ostravská speleoskupina. Jeskyně by se bezesporu líbila i montanistům.
Hned pod povrchem je menší prostora asi pro 3 lidi, ze které ústí téměř vertikální studňovitá chodba. Jeskyňáři se tu dostali údajně do hloubky asi 53 metrů. Na dno jsme se bohužel nepodívali, prototože jeskyně se zatápí dešťovou a skapovou vodou. Odhadem jsme byli asi 25-30m. Pak nás zastavila hladina vody. Podle nějakých průzkumných vrtů zde odhadovali možnou hloubku jeskyně až 86m. Velice zajímavé zjištění musel ukázat napouštěcí pokus v roce 1999, při kterém se zjistilo, že voda vyvěrá asi kilometr odtud někde u nádraží.
V lomu je také botanická zahrada s pěknými leknínovými jezírky a rybkami. Na etážní stěně lomu jsou vidět takové nenápadné skalní věže.
Cestou na Štramberk obcházíme taky národní přírodní památku Šipka, což je také krasová jeskyně. Nebo spíše jenom její torzo. Je to poměrně prostorný portál s proříceným stropem a pár postraních chodbiček. Dokonce je tu i lezecký komín na volno, který jsem si nemohl nechat odpustit. Zajímavostí je, že tato jeskyně je údajně nejstarší doposud nalezené sídlo člověka na území Česka.
Další zastávka byla až ve svahu přímo pod zdmi Štramberku. Zde se nachází také něco mezi jeskyní a důlním dílem. Myslím, že tomu Dušan říkal jeskyně Vykopaná. Tady už to ovšem chtělo trochu více odvahy. Asi po 4 metrech horizontální štoly začíná vertikální pažení a dost se to tu sype. Následují asi 4 metry takového nepříjemného rozporu, až se dostaneme do větší prostory, která je na dně kompletně zavalená. Navíc všechny boční stěny se bortí, všechno je zapřené shnilými kulatinami, no nebylo tu nic moc k vidění a navíc to zavánělo průserem. Podívat se, rychle pryč a doufat že se to sesype až na toho dalšího.
Myslím, že to byl dobře vytížený den. Ovšem ten hlavní hřeb celého čtvrtého ročníku Beskyd máme ještě před sebou. Mluvíme o tom už několik let a konečně se nám to splní. Jedná se o exkurzi do jeskyně Slámova Sluj. Tato jeskyně je poslední článek řetězu, který nám schází k tomu, abychom mohli říct, že jsme byli ve všech větších jeskyních Moravsko-Slezských Beskyd.
A že je to pořádný chybějící kus řetězu. Vždyť je to druhá nejhlubší jeskyně hned po Kněhyňské. Trvalo to tak dlouho, protože není vůbec jednoduché se tam dostat. Jak je známo, tak vchod do jeskyně je pouze ve sklepě místní hospody (chata Dr.Hrstky). Je potřeba zároveň domluvit povolení od majitele hospody a zároveň někoho z místních jeskyňářů, který už tam byl.
Náš Dušan to všechno zvládl na jedničku. Majitelé s námi počítali a jako průvodce se nám věnoval Honza Lenart ze skupiny 7-01 Orcus, který jeskyni i mapoval.
Jen jsme otevřeli poklop v betonové podlaze, tak se mi rozzářili očička. Hned jsem viděl ty klasické Beskydy. Jak říká Aleš: ,,Jeskyně v Beskydech nejsou pro žádný sraby.“ Hned vstupní propast je ukázkový aven. Úzká vertikální puklina bez chytů a čučí tam na přidržení nějaký lano. Já šedesátikilovej žebrák jsem proklouznul, jak namydlenej blesk, ale bylo těsno. Urostlej chlap s širokým hrudníkem nemá šanci.
Po pár metrech se puklina rozšíří do větších rozměrů, že už by se tu dal dělat mejdan. Následuje průlez přes pár rozšířených a prokopaných úžin až se dostaneme k další propasti, přes kterou leží šikmo opřený možná 6m zkorodovaný žebřík. Zde jsme v rámci exkurze dostali za úkol navrtat 2 kotvy a v rámci bezpečnosti se navzájem přijistit, kdyby se pod někým žebřík rozhodnul zlomit se.
Pod žebříkem propast pokračuje v takové šířce akorát na rozpor. Dál už se musí každý klouzat sám za sebe. Je to trochu mazlavý, ale leze se to dobře. Není to nic nebezpečnýho. Nazval bych to něco jako centrální propast. Pro ty, co zvládnou pár opičích pohybů, tak jsou tu dvě pěkná zákoutí se sněhově bílou výzdobou z nickamínku.
Z akčního hlediska to začne být zajímavé až v nejnižší pasáži. Dostaneme se do místa, kde stěny začnou být dosti rozchrástané a začne se to nechutně zužovat. Zužovat tak že nejste schopni otočit hlavou. Tady už to úplná prdel není, protože pořád vidím tak 8m pod sebou takové úzké kokotiny a nejsem si nějak jistej, jak se budu drápat nahoru, když tam zapluju. Nebylo to kluzký, ale hrozně úzký.
No nakonec jsem zaplul a dohledné dno stále nebylo dno. Dole byla taková skalní lavice, za kterou nebylo vidět a pod ní to šlo ještě další asi 3 metry dolů. Tady už to bylo ale definitivně zasucené a nešlo nikam dál. Myslím si, že jsem byl na dně. Nevím, jestli tady někdo našel něco nižšího. Průvodce nám říkal, že tady tu kokotinu dolů nikdy nelezli, že to jenom z vrchu pípli distem.
Většinou se všude udává hloubka 52m. Na stránkách ZO 7-07 píšou 60m. Těžko říct, stejně je to jedno. Konečně jsme se podívali do toho posledního Titána beskydských jeskyní, kterého si můžu odškrtnout ze seznamu. Udělalo mi to radost.
Na povrchu už je pozdní odpoledne a slunce pomalu zapadá. Rozloučíme se s kamarády Martinem a Pavlem, co přijeli jen na sobotu a zbylá čtyřka jdeme opět provádět stejný rituál jako včera. Šostýn-oheň-párek-pivo-hotel na rozhledně. Bylo to takové příjemné.
V neděli ráno Já s Jakubem odjíždíme zpět do reality.
Děkuji přátelé za další zážitky, které mi už nikdo nevezme. Uvidíme, co spácháme příště.
Fotky: Luboš Trtílek a Aleš Havel
Účastníci:
- Bývalý Myotisák Aleš Havel
- Bývalý Myotisák Dušan Kleberc
- Bývalý Myotisák Jakub Kaderka
- Nejlepší borci a stále aktivní MYOTISÁCI : Luboš Trtílek, Martin Kaňok + kamarád Martin, Pavel Cholevík + dcera
- ZO 7-01 Orcus : Jan Lenart
1,155 total views, 1 views today