Černá Hora – Maganik 2020

Začátkem roku 2020 začala první vlna epidemie Coronaviru. Celý rok byl takový nahnutý a do poslední chvíle jsme pořádně nevěděli, kam můžeme a kam nemůžeme. V létě všechno nasvědčovalo tomu, že do Černé Hory bychom se měli dostat, takže další expedice na Maganik se nakonec uskutečnila.

Od loňské letní expedice proběhla ještě taková kratší podzimní útočná akce, které jsem se bohužel už nemohl účastnit. Tam se potvrdilo, že jeskyně M22 (Třístovka) se opravdu otevřela do obrovských vertikál. Založil se nový bivak v -500m, kde se skončilo v létě a odsud se na podzimní rychloakci podařilo dostat hned o dalších 150m níž. V podstatě se jednalo o jednu mohutnou propast. Dosud asi nejmohutnější, která v jeskyni je. Příznačně ji kluci pojmenovali ´´Mokrá rozchrástaná stovka´´. Po zdokumentování už Zdenálovi bylo jasné, že nás to vyplivne v Iron Deepu. K propojení chybí ještě dalších 150m.

Tímto vzniknul i nový název jeskyně, protože ´´Třístovka´´už je dávno pasé a poněvadž to bude taková mladší sestřička Iron Deepu, tak vzniknul název Iron Breath s odkazem na to, jak v jeskyni protahuje.

S Laďem Paškem jsme dorazili na Maganik o dva dny dříve, takže jsme začali dalším povrchovým průzkumem.

Laďa tu posledně objevil poměrně příjemnou cestu nad zalesněnou pasáž, která nás vyvede až pod Tresteni vrch. Procházeli jsme to dál severozápadně od údolí Chladného dechu nahoru pod Tresteni vrch a posléze dolů takovým údolím směrem ke kaňonu. To údolí působilo, že by mohla být obrovská deprese, tak jsme doufali v objev něčeho zajímavého, ale bohužel žádné potenciální vchody jsme nenašli. Objevili jsme jeden nádherný portál, který působil opravdu nadějně, ale byl celý zasucený. Pouze v náhorních částech mezi hlubokými škrapy jsme narazili na pár propastí, kde kámen letěl 4 – 7 vteřin. Ty jsme si poznačili na pozdější průzkum.

Další den dorazil Zdenál s kamošem Tomášem Vašinou. Tak začaly vynášky materiálu od auta do base campu. Tentokrát to vyšlo na dvě vynášky.

V pátek zalézáme uskutečnit hlavní cíl expedice a to je propojit Iron Breath a Iron Deep. Dáváme si na čas. Dokopeme se k odchodu až v odpoledních hodinách. Nikomu se do té mrazničky nechce. Dnes je v plánu dostat se na bivak do -500, přespát a ráno zaútočit dolů.

Každé ráno tady dole je příjemné, asi jako by mě posadili na 8 hodin v trenkách na zamrznutý rybník. Omrzlé nohy, omrzlý ksicht a dobitej, jak cikánský hračky. Je potřeba se zavodnit a nacpat se energetickým jídlem, abychom vydrželi do večera. S pestrostí stravy jsme si hlavu nelámali, ale jak natlačit maximum energie do nejmenšího obsahu, to bylo ošéfovaný dobře. 4 dny jsme měli dvakrát denně na výběr mezi čočkou a pohankou. To se následně zasypalo stejným množstvím jerky, sušeným hovězím masem a vznikla energetická atomová puma. Potom když takovej Zdenál toho dokáže sežrat ¾ kila, tak nemá být tak hyperaktivní. Taky to má za příčinu celodenní zvukové doprovody vrchem i spodem.

Konečně jsem pozřel a na vlastní kůži pocítil ty podzimní objevy. Ta pokračující propast od bivaku je opravdu neuvěřitelný monstrum. Dokážete si představit Macochu v podzemí, která začíná v -500m? To se trochu rozklepou kolena i ostřílenějším jeskyňářům. Vítejte v Iron Breath.

Od bivaku je to velice nepříjemný suťák. Sype se to pod nohama a občas ujedou i větší bloky. Musíme dělat několikaminutové rozestupy, dokud se člověk před vámi nedostane někam do bezpečí aspoň pod nějaký převis.

Je to taková série kratších stupňů až se dostaneme na úzký meandrující trativod, který se po pár metrech otevře v onu šílenou šachtu.

Následující stometrová stěna je plná odlupujících se ostrých ploten a když někdo leze, tak pořád něco padá. Celá vertikála se musí zdolávat po jednom. Na dně této propasti na podzimní akci skončili.

Opět se to zužuje do úzké meandrující vertikály, kde Zdenál začíná strojit. Já s Tomášem jsme v závěsu s dalším lanem a rovnou to zaměřujeme distem.

Další vertikála na sebe nenechala dlouho čekat. Po překonání takové úzké terasy, se opět pod náma začíná otvírat další díra do pekel. Čím níž se dostáváme, tím mohutnější propast je.  Opravdu je to obrovský a pořád to nikde nemá dno. Už jsou to takové rozměry, že člověk si vůbec nepřipadá, jak v jeskyni, ale jako by v noci slaňoval v horách nějakou stěnu a kolem nikde nic. Jenom vzduchoprázdno a tma.

Po vymotání první stovky lana se dole začne objevovat nějaká římsa. Je to dostatečně velká římsa na to, abychom se všichni mohli bezpečně vycvaknout z lana, sednout si a odpočinout.

Vertikální Mordor, který nemá dno, ovšem stále pokračuje dál. Sedíme jen na nějakém balkónku.

Jestli nás to vyplivne v Iron Deepu stále nemůžeme potvrdit. Zdenál nás ale ujišťuje, že se mu zdá, že se dole rýsuje dno a že mu to připadá povědomé.  Že má asi představu, kde jsme. Dnes to bohužel nepotvrdíme, protože zbytek šachty odhadoval tak na 60m a tolik lana už nemáme. Zítra sem budeme muset znovu a ještě splašit po jeskyni nějakej cucek lana.

Vracíme se zpět do bivaku. Aby strava nebyla tak jednotvárná, tak tentokrát místo pohanky ohřejeme čočku a zbytek pohanky necháme na ráno.

Druhý den probíhal stejně. Z bivaku jsme se tentokrát dostali jednoduše až na balkon doposud nezdolané propasti. Stěny v další části propasti jsou opět dost rozvolněné a nekompaktní. Zdenál musí hodně hledat místa, kde kotvit. Po nějaké době huláká, že je dole.

Vyšlo to naprosto o prsa. Kdyby to lano bylo o dva metry kratší, tak jsme nedojeli až dolů. Neuvěřitelný. To zas byla ďoura. Propast měla dobrých 150m. Každopádně jsme všichni dole a konečně jsme splnili hlavní plán expedice. Jsme totiž opravdu v Iron Deepu. Zdenál je v obraze a hned našel jejich poslední záměr, který jsme dnes napojili.

Při té příležitosti musíme jít samozřejmě na exploraci nejnižších částí Iron Deepu. Zkontrolovat 3. Bivak a projít spodní horizontální části směrem k sifonu. I pro Zdenála bylo překvapení, že všechny tyto části se zaplavují. Všude tady pěkně řádila voda. Veškeré věci, co zůstaly tady dole, tak byly roztahané po celé jeskyni. V bivaku zůstala bakula matrošu. Asi 300m lan a snad 50 kotev. Všechno zalité bahnem.

Něco málo pobereme a vracíme se zpět do našeho bivaku v -500. Na povrch vyrazíme až ráno. Ještě večer i následující ráno proběhl náš rituál s čočkou a pohankou a čtvrtý den konečně vyrážíme na povrch. Vylézt z toho mrazáku na denní světlo je skutečná radost a uvolnění. Když vylezu po pár dnech na to sluníčko a zamyslím se nad tím, co se tady děje kilometr pod náma, tak mi to přijde, jak kdybych se probudil z nějakýho snu.

Další dva dny věnujeme průzkumu nově zaměřeným vchodům. Zatím, co jsme byli dole, tak za Laděm dorazil ještě náš český němec Petr Čáslavský a objevili na povrchových průzkumech nějaké nové nadějné propasti. První den jsme věnovali nejnadějnější díře, kde údajně slyšeli padat kámen přes 12 vteřin. Skutečně to nevypadá špatně.  Po rozšíření vchodu se tu vymotalo 120m lana a jeskyně zatím pokračuje. Jeskyně může ležet na zajímavé tektonické poruše. Jestli je to teda porucha. Také to může být jen velká škrapa, protože tady 20m hluboký škrap není žádná vyjímka.

Druhý den jsme se rozdělili na dvě skupiny a každá skupina šla vyzkoušet pár zaznamenaných propastí, abychom toho stihli více. Bohužel všechny ostatní pokusy skončily na zátce.

Takže suma sumárum, zatím žádná velká nová naděje na další tisícovku se nevyklubala, ale můžeme být rádi, že hlavní plán expedice se vydařil. Iron Breath nám vyústil v Iron Deepu, takže tímto se možná ukončila další etapa bádání. Systém těchto dvou jeskyní má nyní polygon dohromady 6074m a vertikální rozpětí 1173m. Příští pokračování bude nejspíš v Iron Deepu, kde čaká na průskum pár nedokončených částí.

Účastníci:

  • ZO 6-14 Suchý Žleb – Zdeněk Dvořák
  • ZO 4-01 Liberec – Ladislav Pašek
  • ZO 6-21 Myotis – Luboš Trtílek
  • Petr Čáslavský, Tomáš Vašina

 116 total views,  1 views today

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..