Další pokračování v Tisovci, Moravská jeskyně, sonda č.31, autor: Luboš

Uteklo to jako voda a dlouho očekávaný návrat do Tisovce je opět tady. Po únorových objevech se počet účastníků znovu rozrostl a proběhlo to ve velkém stylu. Nejdelší pobyt tu měl tentokrát Náš Dušan. Dorazil už ve středu ráno nočním vlakovým spojem. Auto Dagmaráků (Maty, Golémek, Bohouš, Aranka) dojelo ve sředu večer a taky Martin Kaňok. Další parta Myotisáků, která nemohla odolat kouzlu vlakových spojů (Já, Alda, Semišák) se v Tisovci vykutálela z vlaku v pátek ráno a jako poslední spolubojovníci se vylodili Šlimec se Zuzkou v pátek večer.

Na noční vlakocestu do Tisovce bych potřeboval zvlášť článek, protože to bylo naprosto legendární. Nevím kdo si dovede představit samotné tři Myotisáky zavřené v jednom kupéčku s kořalkou a zásobou lahváčů.

Začalo to zkoušením našich lezeckých schopností po místnosti a skončilo to myslím až někde u tělesných trestů.

Na nádraží v Tisovci máme objednaný taxík. Místní Myotisačku Paťku, tak jsme zavítali časně ráno na kus řeči.

Pátek kolem deváté dopoledne pomalu navazujem kontakt s našími kamarády a Dušanem Hútkou. Mají na programu dopolední pracovní akci v sondě s označením 31, která se nachází přímo v Tisovci pod Hradovou.

Pracovní akce zde pěkně odsejpala. Po dvou kýblech jsme to nestačili běhat vyhazovat ven. Těžila se taková silně meandrující chodba vysoká na stojáka a v plném profilu zasedimentovaná.

Zezačátku to vypadalo slibně. Velká chodba, jasný náznak nějakého paleotoku, který se pořád propadal a vyerodoval pěkně vrstevnaté stěny. Profil se však začal náhle zužovat a snižovat až do neprůlezného meandříku. Další těžba na tomto pracovišti nebyla možná, tudíž se akce ukončila.

Po krátké debordelizaci a svačině se všichni nalodíme do aut a společně se přesuneme na Suché doly. Samozřejmě nemůže chybět návštěva Moravské jeskyně. Původní plán byl vzít to pouze exkurzně. Hlavně pro ty, kteří tu ještě nebyli. Popřípadě ty, kteří neviděli letošní objevy. Hlavní změna od února je hned ve vchodu v podobě pěkných vrátek, takže jeskyně už je trvale pod zámkem. Jak to mohlo dopadnout. Člověk nevydrží jen tak stát a koukat. Dušan Hútka nám vysvětlil jejich poslední postupy a zjištění. Vypadá to, že ráz jeskyně je šikmina, která se táhne podél celé síně Jířího Gregora.

 

Táhne se směrem dolů a je zavalená klasty od zřícené výzdoby. V nejnižším místě se tedy zvědavě začalo šťourat. Začal jsem první. Zatím je to jen přemísťování úlomků, ale po půl hodině bylo potřeba střídání, protože ten stokilovej zavalenej krapas, který bránil v dalšímu postupu mě prostě vyřídil.

Ostatní dále pokračovali v zahlubování.

Poněvadž se teď s pracovkou moc nepočítalo, tak bylo moc lidí na málo práce. Pár lidí nemělo co dělat, tak brouzdali někde po povrchu. Když jsem vylezl před jeskyni, potkávám zbloudílého Aldu a nemáme do čeho píchnout. Rozhodli jsme se, že už půjdem pěšky na základnu s tím, že si po cestě exkurně prolezem jeskyni Daxner.

Vchod je poctivě schovaný ve vysoké trávě. Moc často se sem nechodí. Ono tu těch vchodů je víc. Dva vchody jsou přírodní, vytvořené ponororovou činností a jednomu trochu pomohli jeskyňáři. Daxner je poměrně složitá jeskyně na to, jak je malá.

 

Spousta navzájem propojených úzkých chodbiček, vodopády, trocha aktivního toku a dokonce i propast asi 10m hluboká. Jeskyně tohoto typu mám rád, kde se dá vyblbnout. Výzdobou Daxner nijak zvlášť neosloví, ale je tu moc pěkná síňka s výzdobou z takového krémového měkkého sintru a pár opravdu zajímavých krápníků. Daxner se hlavně pyšní erozní tvořivostí vody.

 

Zbytek lidí už to v Moravské jeskyni zabalilo a šli exkurzovat do Daxnera hned po nás dvou.

Konečně byla možnost nocovat na jeskyňářské boudě v Suchých dolech. Páteční večírek u ohýnku se špekoněm a 200g sýra, který mi kamarádi zákeřně sežrali byl opravdu epický. Akce se zvrhla v chlastací souboj Davida a Goliáše. Souboj to byl asi dost vyrovnaný. Kdo vyhrál je pořád diskutabilní. Goliáš opustil chlastací pódium dříve a šel umřít spořádaně do spacáku. David vydržel na pódiu déle, ale uchlastal se do bezvědomí přímo na jevišti.

V sobotu ráno proběhl pietní akt do Michňové jeskyně k Cintorínu.

 

Tohoto aktu jsem se já jakožto účastník chlastacího souboje v roli Davida neúčastnil, protože můj mozek byl stále odpojený od zbytku těla. Probral mě až Semíšák, jako donášková služba do chaty. Takový drink&drive. Náhle jsem procitl, oblékl se do overalu a šel makat do Moravské.

 

Zde se pracovalo celej den. Prostřídalo se několik pracovišť. Zvětšovala se odbočka v Semišákovým labiryntu, kopala se chodba nalevo ve Vlasové síni a někdo pokračoval i v síni Jiřího Gregora. Bohužel tentokrát žádné úspěchy nevezeme. Asi nám toho Moravská letos už ukázala dost.

Skončilo se večer a bylo pořeba jít na nějaké menší rozlučkové posezení s Dušanem do Tisovce. Je to poslední možnost, kdy jsme tu všichni. Vlakojezdci musí v 9 ráno na vlak.

Zakotvili jsme v Darijenu. Objednalo se žrádlo, pivo a runda kořalek na můj svátek.

Po hodovačce se rozjíždíme zpět na boudu. Dagmara jela kompletně od hospody auty a Myotisáci potřebovali přejít pěšky za Tisovec, kde je nabral Martin do auta.

Během tohodle dvacetiminutovýho zpoždění ti darebáci z Dagmary stačili dojet na boudu, bleskově zalezt do spacáků a usnout. Když jsme dorazili k boudě všechno spalo. Ani nebyly tendence vymýšlet nějaký prasečiny, jak ty dobytky vzbudit. Alda vytáhl vychlazený lahváče z Michňovky a udělali jsme si poklidný Myotisácký večírek u ohýnku ve čtyřech.

Někteří z nás jsme se cítili za poslední dva dny exkurzně neuspokojeni na to, že jedem takovou dlouhou cestu až sem. Ráno musíme na vlak. Poněvadž máme dvě luxusní jeskyně přímo za zády, bylo rozhodnuto, že tento deficit budem muset dohnat během této noci.

S Aldou oblékáme overaly a jdem prošmejdit jeskyni Michňová, která se nachází přímo pod jeskyňářskou základnou speleoklubu Tisovec. Jsem v Tisovci už poněkolikáté a nevěřím vlasním očím, kolem čeho tu celou dobu chodím. Michňová je vesměs propast s denivelací kolem 70ti metrů.

 

Z větší části vertikální stupně jsou vystrojeny pevnými žebři a po stěnách fantastická mohutná výzdoba všude, kam se člověk podívá. Díky pevným žebříkům byl pohyb v propasti rychlý a po vskutku zážitkové exkurzi jsme po hodině na povrchu.

 

Náš Dušan ještě vydržel udržovat ohýnek, tak si vychutnáme posledního společnýho lahváče.

Já s Alešem vyrážíme pokračovat v exkurzní činnosti a to do Nové Michňové (zkráceně M2). M2 je ještě rozsáhlejší jeskynní komplex s dechberoucí megapropastí Tartaros objevený čerstvě v roce 2006. Celková hloubka jeskyně podle posledních informací se zastavila na -105m.

Už při prvním sestupu pod uzávěrou je vidět pěkný kus práce, rozebíráním závalu a suťoviska do Žabí síně. Odsud je vydřevena další šachta závalem do chodby Srdce jeskyně, která se už jednou zřítila.

 

Z této prostory už je volný průchod k takovému sintrovému balkónku s nezapomenutelným výhledem do oné propasti Tartaros. Je to fakt díra, jako kráva. Máme hodně silná světla, ale osvětlit to prostě nejde.

 

To mi ještě Alda říká, že ta voda co se třpytí dole je pouze polovina propasti. Celá tato megašachta (12-15m v půměru a 50m hloubka) je doslova obalená výzdobou. Všude hromady varhan, několikametrové sloupy víc než metr v průměru zalité v sintropádu….těžko se nachází slova.

 

Slanění si necháme na příště, ale když už jsme tady, tak prolítneme všechno, kam se dá dostat na volno. A že to byla cesta překvapivě dlouhá a poměrně akční. Žádné velké pasírování, ale lezení, rozporu a žebříků rozhodně dostatek. Kořalka s velmi decentním obsahem vody v nejspodnější části nás pěkně nakopla. Následně po absolvování úžasné meandrující úzké chodby nad asi 12m hlubokou propastí se dostáváme ke konečné trochu zavodněné úžiny ukončené sifonem. Zde to otáčíme a pospícháme na povrch.

 

Asi jsme se nechali trochu unést a nebyl pojem o čase, protože na povrchu to vypadalo, jakoby začínalo svítat, nebo co. ,,To svítí měsíc“ Říkáme si. Naše odhady byly tak na 1-2 hodiny v noci a věřili jsme, že si ještě dáme pívo s Dušanem u ohně. Ohniště je naprosto vyhaslé, Dušan nikde a obloha se rozjasňuje velmi rychle. ,,Ty vole ono fakt svítá.“ Letím kouknout na telefon a displej ukazuje 4:30. Za 3 hodiny vstáváme.

Opravdu se nám podařilo vstát. Ráno zmateně balíme batohy. Už jsme měli být půl hodiny na cestě. Každých 5 minut se čeká na někoho jinýho a do toho se hrál ještě psychologický souboj o to, kdo zachová nejdéle chladnou hlavu. Asi měl prohrát ten, kdo první vyměkne a skutečně se vydá na vlak. Prohrál jsem. V rychlosti se rozloučím a chvátám s Aldou v závěsu. Semišák nás chvíli napínal, abychom si mysleli, že ta sviňa měla domluvenej odvoz, ale po půl kilometru nás doběhl taky. Následovala stíhací rychlochůze v dešti na nádraží a nevypadalo to vůbec dobře.

No a jak to všechno mohlo dopadnout. Samozřejmě, že vlak jsme stihli a to dokonce se dvouminutovou rezervou. Po usednutí do vagonu zavládl pocit klidu a jistoty. Oslavilo se to plechovkou píva a vlak se pomalu rozjíždí.

 

Poslední výhledy na Tisovec nenávratně zakončují tohle celé dobrodružství. Všechno jednou končí, ale i tento letní Tisovec končí proto, abychom se mohli zase vrátit. Tentokrát jsme Moravskou jeskyni nerozšířili, ale to přijde. To příjde a věřím tomu, že příště třeba zase bouchnem láhev sektu.

 

Fotogalerie na rajčeti:

http://trtislav.rajce.idnes.cz/Tisovec_-_Sonda_c.31%2C_Moravska%2C_Daxner%2C_Michnova%2C_M2_-_14-17.7.2016/

Termín: 14.7.2016 – 17.7.2016

 334 total views,  1 views today

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..