Už je to tady zas. Nevím, jak se mi to pořád daří, ale opět jsem se vetřel na jakousi skvělou speleoakci, kvůli které musím prudit širokou veřejnost dalším otravným článkem z mé malomocné mysli. Když už to čtete, dobře vám tak! V klidu se usaďte, ať nechcípnete na plochý nohy a nechte se unášet průletem dalšího ročníku této nenahraditelné expedice.
Nějakou dobu už na Slovensko jezdíme. Už jsme bádali a poznávali Malé Karpaty, Muráň, Slovenský Ráj i kras, ale Nízké Tatry pro mě byly až doposud velká neznámá. Demänovská dolina v Nízkých Tatrách, která se táhne 15 km až pod Chopok je z pravé strany po směru toku potoka Demänovky dutá, jak moje hlava a tvoří nejrozsáhlejší podzemní systém celého Slovenska (i Česka?). Nachází se tu také dvě asi nejznámější volně přístupné jeskyně. Demänovská Ledová a Slobody. Poněvadž jsem takovej napůl Tišnovák, tak mě samozřejmě velmi zajímá, co to tady ten náš Lojzík Králuj tenkrát objevil… pacholek jeden.
Poznat alespoň okrajově takto obrovský komplex jeskyní není záležitost na jeden víkend. Jaskyniarsky klub Demänovská Dolina ve spolupráci s OS Čachtice zde poslední roky organizují desetidenní bádací velkoakce pod názvem Expedice Demänová.
Letošní ročník už nemohu odmítnout pozvání a rovnou tomu věnuju celý týden dovolené, ať to stojí za to. Těchto deset dní by mohlo stačit k tomu, abych se trochu zorientoval ve zdejším podzemí i okolí.
V pátek 2. března po práci spěchám do Brna naložit spoluúčastnici královnu jižanského punku Zuzku (ZO 6-26 SHKB), abychom mohli vyrazit vstříc 300km dlouhé cestě do Demänovské doliny. Kolem 22:00 se nám úspěšně podařilo dorazit na velmi dobře sociálně zajištěnou základnu Demänováků, kde už nás vítá skalní jádro účastníků a rozlévají se první borovičky.
Hned v sobotu se práce rozjely na plné obrátky. Naše nejpočetnější skupina vyrazila do horní části Pusté jeskyně s názvem Psí díry. Je to nejvýše položená část celého Demänovského systému a vchod leží ve svahu dolinky Pustá asi v nadmořské výšce 950 m.n.m. Pracoviště v Psích dírách byla priorita celé expedice. Denně se tu makalo minimálně na dvě směny.
Dnes se do jeskyně spouštěl zabezpečovací materiál v podobě roxorových tyčí, dřevěných desek a lanových spojek. Pracoviště je totiž prostupování obrovského suťového kužele od vrchu dolů. Suťák má poměrně prudký sklon a těží se v podstatě na průlez pod kompaktním stropem. Maká se tu snad 10 let, ale po loňských jarních záplavách tu ujel celý levý svah, takže se jede na novo. Čím níže se těží, tím nebezpečnější práce je. Proto se postupně tvoří výdřeva. Občas se tam něco sype a je to poměrně nepříjemný.
Systém těžby je tu opravdu unikátní. Suťák už je prokopaný dobrých 30m prudkým svahem a plní se tu lódna o kapacitě asi třech kýblů. Nad svahem je připravená tahací četa, která se na zvukový signál ‘jazdááá‘ zapře do lana a běží do nitra jeskyně, dokud se vanička neobjeví nad svahem. Ve finále takto běhalo až 8 lidí. Nezdá se to, ale taková dvacetikilová lódna má do prudkýho a dlouhýho svahu opravdu odpor. Na druhou stranu v tomto počtu lódna lítala nahoru, jak raketa a brala s sebou všechno, co jí stálo v cestě. Je na to potřeba dostatek lidí, ale tento způsob těžby je spolehlivě účinnější, než jakýkoliv vrátek.
Po šichtě se jdeme podívat do zbývajících horních částí Pusté jeskyně.
Na večer se ještě naskytla možnost exkurze do přístupných částí Demänovské jeskyně Slobody. To si určitě nenecháme ujít, protože exkurze s komorní skupinkou jeskyňářů a kamarádem průvodcem, který s námi od rána pije, bude vedena v trochu uvolněnějším duchu, než placená prohlídka. To určitě každý chápe. Asi v 8 hodin večer po návštěvních hodinách vcházíme na základní trasu v civilu.
Co se jeskyně týče, tak musím říct, že tomu našemu Lojzíkovi asi trochu závidím, nebo co. Povídačky z doslechu opravdu nepřeháněly. Je to skutečně jeskyně asi s nejbohatší výzdobou, kterou je možné u nás a na Slovensku vidět. Navíc chodníky tu kličkují přímo mezi krápníky, takže veřejnost je tu s nimi v přímém kontaktu. O velikostech některých prostor ani nemluvím. Velký dóm by snad na objem pohltil celou Kateřinskou jeskyni.
Poněvadž nejsme limitováni časem, tak máme zájem si prohlídku prodloužit i o jeskyni Míru. Tam se dostáváme štolou od Velkého, neboli Těsnohlídkova jezírka, kde se otužilecký pár Boris se Zuzkou neodolali vykoupat. Je to největší jezero celého systému a roku 1987 se zde po vyčerpání sifónu objevilo přirozené spojení s Mírem.
Jeskyně Míru je nejrozsáhlejší část celého Demänovského systému. Udává se něco přes 16km a z toho 2100m se plánovalo (stále to není zavrhnuto) zpřístupnit veřejnosti. Celý přechod od Slobody až k proraženému vchodu u jeskyně Vyvěrání je osazen železobetonový chodník od nějakých 80tých a 90tých let. Oproti Slobodě je znatelný neohleduplný zásah do jeskyně. Tady se nepřizpůsoboval chodník jeskyni, ale jeskyně chodníku. Je to velká škoda, protože výzdoba je podél celé trasy velkolepá. Lemovaná sintropády o výšce až několika desítek metrů a místy hustá brčková výzdoba.
Zvažovala se i úzkokolejná železnice pro návštěvníky, jako v Postojné jamě ve Slovinsku. Jsem velice rád, že jsme měli možnost si to celé projít. Otevření jeskyně veřejnosti v dohledné době zřejmě nebude, protože v celé jeskyni chybí osvětlení a železné zábradlí kompletně zrezavělo. Na takové projekty SSJ údajně nemá peníze. Navíc jsou nějaké problémy s odkupem pozemků před vchodem do jeskyně.
Na první den opravdu vyčerpávající program. Na speleodomec se vracíme pozdě v noci.
Následující den začínáme pozvolněji. Dopoledne vyrážíme nafotit pár fotek do spodní části Pusté jeskyně spodním vchodem nazývaným Prorážka. Tato spodní část je zpřístupněna téměř ze dna Demänovské doliny proraženou štolou. Při té příležitosti se alespoň mám možnost seznámit s další částí Pusté jeskyně, která má už celkem přes 6 km, takže to není zanedbatelná část Demanovského systému.
V roce 2015 byl dokonce vybudován ještě třetí vchod V3.
Tímto spodním vchodem se přímou a rozlehlou chodbou, dostaneme k propasti Devadesátce. Tato 90 metrů vysoká propast je spojnice s horní částí Pusté (Psími dírami) a je to největší vertikála celé Demänovské doliny. Lezecké vybavení jsme si tentokrát nebrali, ale také na to dojde. Zde pod propastí se fotografové zdrží kvůli pár snímkům, zatím co my zvědaví trochu šmejdíme po okolí. Při té příležitosti také něco vyfotíme. Na závěr ještě nakoukneme kousek do spojnice s Demanovskou jeskyni Slobody Vodní spojkou. Do té se vstupuje přímo pod propastí.
Ze zvědavosti musím vyzkoušet lanem vystrojený traverz vysokou puklinou. Ta na mě zapůsobila natolik, že se budu muset ještě vrátit a udělat tady fotku. Dnes už spěcháme ven, abychom stihly vystřídat další směnu nahoře v Psích dírách.
Cesta k hornímu vchodu dolinkou působila první polovinu týdne jako ledové království. Druhou polovinu začaly teploty rapidně stoupat nad nulu.
Dorazili jsme akorát včas. Se Zuzkou jsme vystřídali utahaný pár na čelbě a oba nevybouření jsme začali hrnout lódny, tak, že se tažní koně navrchu nestačili divit. Asi za 2 hodiny ustavičného kopání jsme se tu fyzicky totálně zrušili a s klidným svědomím bylo možné tady dnešní akci ukončit a jít se regenerovat na boudu.
Na základně bylo po večerech velice živo. Maximální kapacita osob byla přesažena asi třikrát, ale vůbec nám to nepřišlo. Někdy tyto večerní dýchánky končily v ranních hodinách.
Třetí pracovní den nás Palo bere trochu poškádlit pracoviště v jeskyni č.27. Jinak známá jako Jeskyně trosek. Ta se napojuje k Demänovské soustavě pod soutokem vodního toku Demänovky a Zadní vody. Byla připojena k Demänovské jeskyni Slobody roku 1992 a momentálně má známou délkou chodeb bezmála 1200m. Název Jeskyně trosek je příznačný. Poměrně velké prostory jsou od sebe proříceny několika mohutnými závaly, ale samotné dno jeskyně je pokryto popadanými bloky (troskami) po celé trase.
Pracoviště tu samozřejmě nemůže být nic jiného, než pronikání dalším šíleným suťákem. Něco jak se těží v Psích dírách z vrchu dolů, tak tady se to hrne od spodu nahoru. Speleoklub Demänová jsou bezesporu přeborníci, ve šťourání do zaklíněných bloků nad hlavou a mistři v uhýbání před padajícím kamením. Dnešní sebevražedná mise přinesla postup asi 3 metry nahoru v pravé části svahu. Menší bloky se podařilo za použití úhybných manévrů shodit. Dále už jsou zaklíněné kameny příliš velké a navíc prosintrované. Veškerý materiál jsme s Palem poslali Suťákem dolů, čímž jsme si vědomě zaházeli východ ven. Věděli jsme, že dole máme Zuzku s Andrejem, kteří nás odsud vysvobodí. S Palem jsme si pěkně zabádali, Zuzka si zajezdila po suťáku na bobech, které se neosvědčily jako přepravní nástroj na kamení a Andrej měl aspoň co fotit a natáčet.
Nějaká sintrová výzdoba se na pár místech zachovala, jinak je všechno na zemi. Po cestě zpět se pozastavíme u nádherně vyhlazených stěn zčernalých zřejmě manganem a s mezivrstvami jiných hůře rozpustných hornin.
Tato akce nám zabrala celý den a na základnu se vracíme před šestou hodinou večer.
V úterý, stejně jako každý jiný den odchází nejpočetnější údernická četa do Pusté. Já tentokrát vyfasoval pracovní příležitost v jeskyni na Sokole. Zatím moje první a poslední jeskyně v levé části Demänovské doliny.
Zasněženým prudkým svahem se drápeme na skalnatý vrchol kopce Velkého Sokola. Lepší zážitek, než samotná jeskyně byla cesta k ní. Jak jsme nabírali nadmořskou výšku, začal se odhalovat famózní výhled do Demänovské doliny a na zimní hřeben Nízkých Tater. Bohužel nám zrovna nepřálo počasí na ideální panorámata, protože hřeben byl v mlze.
Jakmile docílíme výšky skalního masivu, procházíme dvěma jeskynními fragmenty v podobě dvou tunelů, které bez pochyby bývaly součástí jeskyně. Velmi to na mě zapůsobilo. Totálně provrtanej krasovej masiv v kombinaci s těmito výhledy byla rozhodně nejlepší povrchovka celé expedice.
Tím dnešní nadšení rozhodně nekončilo. Ivan s Mirem si vzali pozice na čelbě. Já, Matěj, Silvoš a Zuzka jsme tahali lódny vražedným tempem za pěveckého doprovodu našeho mužského death metalového growlingu.
Jeskyně už to asi nemohla vydržet, protože netrvalo to ani hodinu a z čelby slyšíme jen rozjásaný křik. ,,Objav!! Kurvaaaa, no dopi₺….a hlas se vzdaloval a začal se ztrácet někde v útrobách nově objevené jeskyně. Když jsme se vydali za ním, nikdo neskrýval radost. Konečně zas po nějaké době byla možnost zažít tu euforii objevu a udělat první lidské stopy. Na zdejší poměry nic velkého. Všeho všudy možná 30-40 metrů nových prostor, ale každej volnej kousek potěší. Navíc, momentálně objevená koncová prostora je celá pokrytá sněhově bílou sintrovou výzdobou s jezírkami a kaskádkami. Protější strana objevu je naopak zakončena obtížně průleznou puklinou na hranici mých úžinářských schopností. Při silnějším houknutí do této pukliny zvuk silně rezonuje. Nějaká menší prostora za ní ještě bude, ale taková ta ozvěna, která by se rozléhala do nějakého velkého dómu to není. Průvan jsem tam nezaznamenal.
Po tomto radostném okamžiku se pomalu začneme vracet. Ve vstupním portálu se denní světlo odráží v desítkách tenkých ledových stalagmitech. Cesta dolů do doliny byla lepší adrenalin, než nahoru. Matěj to asi dobře tušil, takže se ani nepřevlékal z overalu a vzal to po zadku celých 200 výškových metrů.
Návrat z akce po páté hodině odpoledne. Na boudě se trochu ohřejeme, lehce doplníme hladinku a ujíme trochu zásob. Na večer jsme si totiž ještě vymysleli takovou odpočinkovou exkurzi do jeskyně Chladivýho dychu. V osm večer vyrážíme v menší skupince. Jeskyně má vchod kousek od chalupy, tak Jura (jeden z objevitelů) se nabídl, že nás tam odvede.
Původně musel být vchod skutečně nenápadný. Úzká svažující se puklina nás vyplivne ve větší prostoře, která je kompletně pokrytá opadanými troskami. Ty jsou ve všech větších prostorách jeskyně. Palo to vysvětluje tak, že tahle destrukce jeskyně proběhla v době ledové.
Prostory byly kompletně vyplněné ledem, který veškerou původní výzdobu roztrhal a ta opadala včetně kusů stěn a různých bloků. Z toho důvodu také jeskyně dostala název Chladivý dych. Podle nízkých teplot u vchodu a také podle všudypřítomných známek doby ledové. Tím je jeskyně v Demänovké dolině výjimečná. Kdo by to byl řekl, že jeskyně byla objevena teprve před rokem. Takovýto přírůstek do soustavy zdejších jeskyní určitě musel vyrazit dech. Jeskyně má v plné parádě přes 600m a je velice fotogenická. Stěny jsou všude pokryté sněhové bílým nickamínkem.
V zadní části jeskyně je nádherný skalní most, který byla povinnost vyfotit. Zde jsme si udělali pohodlí, otevřeli pívečko a za perfektní jeskynní akustiky a Borisovy hudební reprodukce si užívali příjemné a uvolněné okamžiky dnešního večera.
Středa jakože polovina expedice za námi, byl vyhlášen odpočinkový den. Baby mi sebraly auto a odjely na vlastní civilní zájezd do jeskyně Slobody a já se přidal ke skupině s Lukášem nafotit pár fotek do Míru. Tady bych se mohl procházet pořád dokola a vždycky mě zaujme něco nového. Je tu nevyčerpatelná zásoba krasových zajímavostí. Následně spojnicí projdeme do jeskyně Slobody podívat se na aktivní tok a k Pekelnému sifonu, ve kterém roku 1984 utonul potápěč Vlado Žikeš.
Odpolední až večerní program se odehrával přímo v Liptovském Mikuláši. Abychom se alespoň jeden den dostali do civilizace, půjdeme se kulturně vzdělávat. Lubica domluvila zdarma návštěvu muzea přírody a speleologie v Lipťáku. Obvykle nejsem nadšenec do výstav a muzeí, ale tohle opravdu stojí za návštěvu pro každého, kdo má alespoň trochu vztah k přírodě. Jsou to 4 rozsáhlá patra vyčerpávajících informací od stvoření Země a vesmíru, přes geologii a zvířectvo až po speleologii, vývoj člověka, prostě všechno. Navíc opravdu zajímavě zpracované. Máme u nás podobný projekt v podobě Domu přírody na Skalním Mlýně v Moravském krasu, ale není tam ani zlomek zdejšího obsahu.
Kulturní program jsme završili dokonce divadelním představením, kde jsme byli podpořit našeho učinkujícího kolegy, předsedu SSS a skupiny Nicolaus Petra Holúbka.
Ve čtvrtek se opět rozjely práce na lokalitách. Nejpočetnější skupina šla bušit do Psích děr a další skupinka zamířila zmapovat úterní objevy do jeskyně v Sokole. S Matějem dopoledne vyrážíme za pracovní skupinou nahoru do Pusté, kde se na nějakou dobu přidáme a také jsem nemohl opomenout zdokumentovat dva nejvýše postavené jeskyňáře (Holúbek, Herich), jak hrnou lódny v suťáku na čelbě.
Později se konečně nasoukáme s Matějem do sedáku a vydáme se trochu provzdušnit do propasti Devadesátky. Na horním ústí propasti nelze přehlédnout ceduli s maximální povolenou rychlostí jízdy 70 km/h. Ta určitě nebyla porušena, protože tuto ohromnou vertikálu jsme si chtěli hlavně užít.
Po hladkém přistání spěchám otevřít spodní vchod, před kterým na nás měly čekat baby (Lubica se Zuzkou). My jsme se ovšem dost zdrželi v Psích dírách a focením v propasti, takže pochopitelně venku tak dlouho mrznout nevydržely. Musel jsem si pro ně dojít na boudu, abych měl modelky na vyfocení traverzu ve Vodní spojce do jeskyně Slobody.
Po tomto úkonu, který jsem si vymrčel se vracíme na základnu. Tam se dnešní večer opět potvrdilo, že nejnajebanější kokoti jsou vždycky z Moravy. Do bezvědomí byla cesta dlouhá, ale borovička čím dál chutnější. Omlouvám se alkoholikům celé Moravské říše, ale naši pověstnou remízu jsem tentokrát neobhájil.
V pátek byla zorganizována pracovní akce do jeskyně Okno. Od samého začátku expedice jsem doufal, že bude příležitost kopnout i zde. Toto přání mi bylo téměř ke konci expedice splněno, takže i přes ten šílenej KOPR, kterej jsem po této ďábelské noci měl, nebylo možný to sabotovat.
Od Demänovské Ledové jeskyně, vyrážíme proti proudu Demänovky až k dolince Okno, kterou začneme stoupat do prudkého svahu. V zimním období je to krkolomná cesta. Cestou prostupujeme také mohutným jeskynním fragmentem Tunelovou jeskyní s kvantem ledové výzdoby a poctivým dřevěným schodištěm. Po dalších pár výškových metrech se konečně ocitáme v portálu jeskyně Okno.
Tato jeskyně je i veřejnosti dobře známá. Poprvé byla údajně popsaná už začátkem 18. Století. Je to jedna z nejstarších jeskyní celé doliny a zároveň také se svou nadmořskou výškou 915 m.n.m. patří k nejvýše položeným jeskyním její pravé strany.
Momentálně má jeskyně zmapováno přes 2700m chodeb a denivelaci 110m. Nejnižší části jeskyně v úzkých meandrujících chodbách jsou na stejné úrovni, jako horní čtvrté patro v Míru. Meandry však uhýbají mimo hlavní koridory Demänovských jeskyň, takže nejbližší prostory jsou od sebe dosti daleko. Aktivně se v těchto prostorách kopalo a doufalo se, že tyto meandrující chodby ukážou nějaké volné pokračování, kterým by se k jeskyni Míru podařilo alespoň přiblížit. Jeskyně má spoustu nádherně vyzdobených zákoutí.
Naše pracovní akce měla být na konci hlavního tahu. Bohužel ke kopání nakonec nedošlo, protože bychom k tomu měli pouze naše holé ruce. Na čelbě totiž zmizelo kopací nářadí. Vedoucí akce kopání odpískal i přes to, že jsme s Borisem byli ochotní plnit lódny vápencovým břitem, který jsme si našli v sedimentech.
Nedá se nic dělat. Do Okna jsem samozřejmě netoužil jít jenom proto, abych se prokopal do Míru. Jeskyně je dobře známá pro svou krásu. Podél hlavního tahu míjíme několik zákoutí, ze kterých by oči vypadly. Kombinace krápníkové výzdoby a mělké vodní hladiny, přes kterou vedl chodníček z dřevěných desek, působila jako nějaká zámecká zahrada. Nějakou dobu jsem tu ještě otravoval lidi kvůli fotkám.
Jako náhradní odpolední program se Mirovi s Ivem podařilo domluvit návštěvu Demänovské Ledové jeskyně. Vyrážíme tedy na akční procházku od Okna traverzem přímo k Ledové jeskyni. Cestou byly opět nádherné zimní výhledy do doliny a na hřeben Nízkých Tater. V údolích jsou stále zmrzlé vodopády.
Ledová část Demänovského systému je poslední větší jeskyně, která chyběla k návštěvě. Je to nejstarší známá jeskyně Demänovského systému, a dokonce i dnes jeho čtvrtá nejrozsáhlejší součást. Téměř 2200m chodeb o čtyřech patrech. V těch nejnižších teplota ani v létě nedosáhne na nulu. Zasypáním a zatěsněním spodních částí jeskyně vzniklo v jeskyni statické klima a horní vertikální části zase zabraňují v pronikání teplého vzduchu do spodního zaledněného patra. Proto tu led vydrží celoročně. Byla to velice poučná exkurze. Zatím jsem byl pouze v jedné ledové jeskyni v Rakousku.
Sobota 10.3.2018. Expedice se pomalu, ale jistě blíží ke svému konci. Dnes máme poslední šanci domluvit suťáku v Psích dírách, aby ukázal, co zasypal. Poslední den znovu strávíme v početné skupině tady. Minulou noc se tu na čelbě pohnuly asi dvě Tatrovky sutě, které nás poslaly zase o pár metrů zpět. Z počátku to dosti demotivovalo, ale později se ukázalo, že to nebylo úplně na škodu. Odkryla se nám nová možnost přímého směru dolů. Doposud jsme se obkopávali obloukem a ukázalo se, že pokud odtěžíme asi 2 kubíky sutě přímým směrem, tak se dostaneme do míst, kde jsme byly před sesuvem. Navíc vanička bude chodit přímým směrem. Už jsme tak hluboko, že skutečné běhá 8 lidí. První směnu jsem byl součástí běžeckého družstva a dosti jsem se zapotil. Z toho mě později přepadla nějaká zimnice a začínal jsem být nevrlý a vzteklý. Možná to bylo tím, že tělo po týdnu v lihu začínalo přicházet k sobě. Cítil jsem se úplně vyřízenej a myslel jsem, že ještě onemocním. Zuzu se z ničeho nic sebrala a poslední směnu šla bez zaváhání nekompromisně bušit na čelbu. Všichni už byli tak v utahaní, že za ní nikdo nechtěl jít. Říkal jsem si: ,,To je v prdeli… ženská jde házet lopatou do totálních sraček a já tady zůstanu brečet, jak malej fakan?“ Než, abych se nechal zahanbit ženskou, jdu dolů, i kdybych tam měl vykrvácet a museli mě vytahovat ven!
Dobře to nakonec dopadlo. Po pár vaničkách jsem se zahřál na provozní teplotu a dostal se z krize. Jak se říká, práce šlechtí. Začalo mě to aj bavit a vzteklina taky odešla sama od sebe. Nakonec jsme tam dole hrnuli lódny přes 2 hodiny, dokud jsme cítili ruce. Podařilo se nám odhrábnout pokračování na budoucí přímý směr těžby a tím tady tu desetidenní dřinu v Psích dírách zakončili.
Na základně jsme si u krbu užili poslední večer v Demänovské dolině. Tentokrát už v užším kruhu účastníků, než tu celý týden bylo zvykem.
V neděli se snažíme trochu pomoci s úklidem. Protřídíme asi 150 párů pozůstalých pracovních rukavic, vyházíme děravé holínky a atombordely, abychom kolem poledne mohli vyrazit směr Brno.
No…řekl bych, že jsem si docela zajeskyňařil. Ke konci expedice už jsem dobitej jak Berlín.Expedice naprosto splnila všechna očekávání. Mimo kopání a pracovní akce jsem velmi rád, že byl během týdne čas se dostat do všech větších částí Demänovského systému a trochu tomu porozumět. Měl jsem velkej zájem se trochu zorientovat, jak na sebe jednotlivé jeskyně navzájem navazují a odkud kam se celý systém táhne. Chtěl jsem zjistit, které jeskyně jsou součástí a které ne, protože u nás jsou o tom věčné dohady. Po této expedici toho mám plnou hlavu a budu to muset ještě vstřebat.
Už bych měl asi přestat žvanit. Jestli to někdo vydržel číst, tak musí neskutečně trpět při žvejkání mé prvotřídní češtiny. Ani nevím, proč to muselo být tolik keců. Ve zkratce jsem chtěl prostě veřejnosti říct, že Expedice Demänová je vynikající jeskyňářská akce, pro kterou jsem rád obětoval deset dní života a kdykoli to bude možné, tak obětuju další. Mějte se všichni pohádkově a zdar jak sviňa!
Děkuju Jaskyniarskému klubu Demänovská Dolina a OS Čachtice za pozvání. Moc jsem si to užil a už se těším na další společné bádání.
Odkaz na video, jak se těží v Psích Dírách:
Čerpání:
- Stránky Jaskyniarskeho klubu Demänovská Dolina
- Stránky Slovenské Speleologické Společnosti
- Wikipedie
- Program starostlivosti Demänovské jaskyně
Fotogalerie bude doplněna.
Termín: 2.3.2018 – 11.3.2018
1,034 total views, 1 views today