Ševčíkův závrt

To, že se na Harbechách podařil pěkný nový objev v čerstvě otevřeném závrtu „slavného hokejisty“ už se myslím do povědomí dostalo. Jak se vlastně průběžně postupovalo, co nás čekalo za překážky a jak to vypadá v současnosti s dalším možným pokračováním…to se pokusím nějak shrnout v následujících řádcích.

Je to přesně 2 roky. Poprvé 2.3.2019 se koplo do země. Prvotní výkop jsme si pomohli pásovým minibagrem. Je mi jasné, že každý, kdo otevíral závrty poctivě ručně několik metrů si bude říkat, že je to trapné, že jsme saláti. Uznávám…možná jsme, ale když se závrt nachází přímo u silnice a navíc máme ve skupině živnostníka, který takový minibagr vlastní, nebylo co řešit.

Závrt historicky sloužil, jako odpadní jáma a smetiště Vilémovic. S tím jsme počítali a očekávání se naplnilo. Odpad všeho druhu tvořil vrstvu téměř tři metry. Po dalším metru a půl se začaly objevovat větší rozvolněné bloky s volnými dutinami. Stále nebylo zřejmé žádné vodítko. Ani průvan, ani žádné vymyté tvary od tekoucí vody, nebo korozní činnosti. Báli jsme se, špatně vytipovaného místa pro budoucí šachtu. Následovala spousta polemizování a výměn názorů, jak pokračovat. Byly obavy, že hlavní jícen bude někde blíže k silnici, nebo dokonce pod ní.

Nakonec jsme se rozhodli ještě chvíli vytrvat a hloubit se dál. Tak nějak cestou nejmenšího odporu. Asi po třech víkendech se obnažila první známka nějakého drobného trativodu po nějakém slabém pramínku vody. Ovšem stále to působilo dost skepticky, protože závrt údajně hltal vodu opravdu vydatně z celého pole. Toto rozhodně nebylo ono.

Dalším patronkováním a rozvolňováním bloků v nekompaktním prostředí nás tento trativod dovedl k místu, kde začal padat vertikálně dolů do nějaké propástky. Ozvěna dávala najevo, že to nemusí být úplně marné. Když jsme tam hodili kámen, bylo jasné, že pár metrů to mít bude. Dostat se k tomu, ale znamenalo probít se ještě  metr trativodem, který měl asi 10cm na šířku, takže všechno jsme museli rozšířit na průlez člověka.

Z této propástky se nakonec vyklubala krásná kompaktní studňovitá šachta o hloubce 8m. Tento prvotní objev byl skutečně klíčový. Hlavně z morálního hlediska. Konečně jsme měli jasné vodítko. Byla to pro nás velice motivační vzpruha. Na dně propasti trativod pokračoval asi pod úhlem  45° dolů. První  4m byly průlezné. Byl lemován tenkou podemletou sintrovou krustou a ostrými břity po erozní činnosti. Ta po zmíněných čtyřech metrech končila vodorovnou sintrovou deskou po nějaké stojaté hladině vody. Pod ní bylo vidět, že jeskyně pokračuje stále dolů.

Po tomto úspěchu bylo odhodlání vysoké, ale jak už bývá zvykem…každý úspěch je po zásluze potrestán.  Po zdolání sintrového dna se ukázalo, že jeskyně pokračuje, ale neprůlezným trativodem o šířce 10-20 cm.

Odsud začala další etapa bádání a byl to běh na dlouhou trať. Poněvadž nebyl možný žádný jiný způsob pokračování, než mikroodstřel pomocí nastřelovacích patronek, tak postupy šly velice pomalu. Práci nám komplikoval také špatný vzduch. Každou akci jsme museli zabezpečovat přívod čerstvého vzduchu. K tomuto účelu se perfektně osvědčil benzínový fukar na listí a kopoflex natažený z povrchu až na aktuální čelbu. CO2 se pohybovalo v rozmezí  2-3%. Do toho jsme ještě úspěšně inhalovali zplodiny z odpálených patronek, takže hlava se tu rozbolela poměrně brzy. Fukar tyto nepříjemnosti úspěšně eliminoval.

Tento styl pracovních akcí trval téměř půl roku v kuse. Každý víkend snad bez jediného vynechání. Naši hrstku statečných a aktivních členů (nemusím jmenovat, oni ví, kteří to nejsou) neopouštěla touha po objevech. Zařvalo spousta matrošu. Desítky vrtáků, desítky palníkových tyček a přibližně 2000 patronek. Měli jsme štěstí, že puklina byla úzká, ale vysoká, takže těchto 25 poctivě vyjeskyňařených metrů převážně stačilo přibírat jen jednu stranu. Další věc, která nám komplikovala život, bylo hromadění deponie. Každou akci jsme si připadali, jak zavalení horníci. Celou trasu jsme rozšiřovali na průlez člověka a deponii nebylo kam odkládat. To nás často brzdilo, protože jsme nebyli schopni poskládat početnou skupinu a těžit kameny na povrch. Těžili jsme pouze krátké úseky, aby bylo alespoň na čelbě místo. Na efektivnější pracovní akce nám museli občas přijít na pomoc kamarádi z Čech, nebo ze Slovenska.

Za tuto několikaměsíční montanistiku jsme byli odměnění až těsně před Vánocemi. Vyplivlo nás to do volné pukliny o šířce 1m v nejširším místě. Za tu námahu to rozhodně nestálo, ale byli jsme rádi, že se konečně někde můžeme alespoň otočit kolem své osy. Tuto prostoru jsme pojmenovali Vánoční dómek . Na výšku bude mít minimálně 5 metrů a jedna strana je kompletně přelitá sintrovým nátekem. Máme tu také jedinečnou sintrovou záclonu. A je to skutečně macek záclona. Táhne se od stropu a má poctivé 3 metry a 3cm tloušťka sintru. Puklina je dlouhá asi 3m a pak se na dně opět uzavírá do neprůlezného odtoku, který tentokrát padá vertikálně do nějaké další studny.

Podle zvuku vhozených kamenů není moc hluboká. Holt musíme být skromní…nejsme v Číně, ani Thajsku. Další dva týdny jsme se probíjeli dále trativodem do zmiňované studny. Tam se nám poprvé podařilo prolézt 22.12.2019.

Očekávání bylo vysoké, doufajíc , že z ní bude pokračovat nějaká chodbička. Alespoň kousek něčeho průlezného. Průlez do samotné studny byl velice nepříjemný. Časem se ho podařilo ještě trochu rozšířit, ale do dnešního dne je to asi nejkritičtější místo jeskyně. Při vylézání nahoru je to velice vysilující.

Studna je 4m hluboká a průměr 1,5m v nejširším místě. Na dně přes všechny naděje přišel nejhorší možný scénář. Opět jsme u toho, že každý úspěch je po zásluze potrestán. Trativod ze studny pokračuje dál téměř horizontálně, ovšem malým kanálkem v kompaktním vápenci, kterým prostrčím tak maximálně ruku. Když jsem to viděl, tak mě přepadl záchvat úzkosti a pocit marnosti. Řekl jsem, že na to seru a šel jsem se opít.

Tak…. Tímto úspěchem-neúspěchem jsme uzavřeli naši speleoaktivitu pro rok 2019. Vyhlídky nebyly vůbec pozitivní. Je problém se tam vůbec  dostat a čeká nás mnohem horší oříšek, než doposud. Není místo na deponii a rozšiřovat to bude peklo.

No nebylo zbytí. Přestali jsme brečet, jak malý holky a po Novém roce jsme se do toho pustili. Tuto část bych označil za další etapu našeho bádání. Vymlátit tenhle šaškec nám trvalo přesně půl roku. Délka téhle srandy? 6-7 metrů. Postupy celý jeden metr za měsíc. Vrtačka, majzl a kladivo. Tuto srandu jsme pojmenovali chodba LOVEX a každý, kdo si tu odpracoval alespoň pár akcí, tak má na co vzpomínat. Bylo to rozhodně nejkrvavější a nejbolestivější období,  v historii objevování této jeskyně.

Jaký byl výsledek? Výsledek byl naprosto epický! Od prosince 2019 vylétla první jiskra naděje až 10.6.2020. Promlátili jsme se až k cílové rovince této neuvěřitelně senzační chodbičky a zpoza poslední zatáčky meandru vidíme černé okno a za ním…TMA!

Konečně se po dlouhé době, znovu dostavil takový ten pocit uspokojení, že to mělo smysl. Už to netrvalo dlouho a s lahví sektu nedočkavě sestupujeme usadit poslední ránu před průnikem.

Adam jako první v objevu vztyčí pěsti nad hlavu, jak když Češi vyhráli Nagano a radostně vykřikne: „Ty vole sifon! Máme SIFÓÓÓN!

Objev sifonu samozřejmě žádný velký důvod ke slavnostnímu obřadu nebyl . Nevěděli jsme, jak se máme tvářit. Další po zásluze potrestaný úspěch. Nedokázali jsme zakrýt zklamání. Po tom, čím jsme si tu prošli, bychom si zasloužili víc, než sifon. Všichni se postupně naskládáme do našeho nového objevu, což je kopulovitá prostora o průměru asi 2,5m. Je to v podstatě velký vypraný hrnec (marmit), odkud je už pouze úzký splaz k vodní hladině. Na dně je vysoká vrstva splaveného sedimentu z celé jeskyně, který jak jsme později zjistili, se zde dostával větší mírou z druhé strany sifonu.

 Sedíme namačkaní v dómku před sifonem, jak hromádka neštěstí. Vůbec netušíme, co s tím budeme dělat. Koukáme na bahenní zátku a hladinu vody. Od vchodu jsme se prostříleli téměř 50m trativodem a celou dobu jsme si říkali, že ničím horším už se probíjet nemůžeme. Díra nás opět vyškolila. Však jasný… my se přece hrozně nudíme. Už to bylo strašně stereotypní . Konečně změna! Jupííí!!! ,,Přestaňte kňučet a pojďte do mě! Jsem celá vaše!  Doteď jste chodili ven zaprášení, jak sněhuláci, tak pojďte na koupačku!“

Jsme v hloubce -40m, Délka jeskyně téměř 60m a všechno je to na průlez člověka. Taková vertikální štola. Začala další etapa bádání, která nás zaměstnala na dalšího půl roku. Odhodili jsme vrtačku, kladiva majzlíky a přichází časy bahenních lázní. Nejsme schopni k sifonu dotáhnout žádné větší čerpadlo. Malé kalovky mají výtlak 15m a čerpadla na čistou vodu bychom tu zničili. Byly to dva měsíce dohadování, teoretizování a nápaditostí. Nakonec jsme to vyřešili snad jediným možným řešením. Vsadili jsme na Malyše. Ten má papírově vytlačit až 70m vodního sloupce, ovšem průtokem 300l za hodinu. Když se o tom někde zmíním, tak se nám každý směje, ale ti lidi neznají naše podmínky. Navíc membránová ruská konstrukce zaručuje i odolnost proti špinavé zabahněné vodě.

Průtok jsme neřešili. Bylo téměř jasné, že sifon nebude moc objemný. Jednalo se přibližně o 3 kubíky vody. Protáhli jsme přes celou jeskyni  ¾“ hadici, elektrický kabel, pověsili do vody malyše a následovalo několik bezesných nocí a víkendů.

Hlavní problém se neukázala jen voda, ale hlavně naplavené bahno. Navíc sifon se tvořil srážkovou a skapovou vodou, takže víkend, co víkend jsme ji tam měli zpět. Každý pátek musel probíhat náš noční desetihodinový rituál s Malyšem. Sifon byl i po vyčerpání stále zavřený tekutým bahnem a nikdo nevěděl, kolik tam toho může být a hlavně kam s tím. Jediné volné místo je již zmíněný dómek před sifonem ze kterého všechno stéká zpět do sifonu. Vymýšlet lanovku na povrch, to by byla akce na celý rok. Poněvadž vodu čerpat umíme a bahno ne, tak jsme zvolili novou taktiku. Haháá pytlování bahna.

Tekuté bahno jsme ukládali do jutových pytlů a štosovali do zmíněné prostory. Z pytlů se procedí voda, která steče zpět do sifonu a sediment zůstane v pytlích. Museli jsme doufat, že než zaplníme celou prostoru pytlama, tak se podaří snížit hladinu natolik, abychom byli schopni dostat se na druhou stranu sifonu a zbytek sedimentů poslat tam. Kamkoli to bude možné. Není jiná možnost. Pokud to nevyjde, tak jsme v hajzlu bejby.

Měli jsme štěstí. Ta štěstěna se nám celou dobu vyhýbala, aby mohla přijít až teď v nejnapínavější chvíli, kdy šlo o všechno. Po velkých pytlovacích akcích se bahno začalo odlepovat od stropu. Poprvé se podařilo s nosníma dírkama u stropu překonat nejnižší místo sifonu. Při průlezu se ruce propadaly do bahna až po krk a stále nebylo cítit dno. Vrstva bahna musela být ještě dost přes metr.

Na druhé straně začal stoupat protisvah, ovšem v naprosto extrémní úžině a v tekutém bahně. Cítil jsem, jak celý svah semnou ujíždí dolů a pokud by sjel, tak mi to zavře cestu zpět.  První pokus žádné objevy nepřinesl. Na další akci jsme odebrali ještě pár kýblů z protějšího svahu a byla lepší morální příprava. Druhý pokus už byl úspěšný.

Po půl roce těchto koupelí se konečně dostavila senzace. Protější svah sifonu je asi 8m stoupání velmi úzkou úžinou, která vyústila do velké prostory. První návštěva naháněla husí kůži. Když člověk poprvé v neoprenu vynořil hlavu z těch sraček a uviděl hradbu krápníků a za nimi tmu… už bylo jasné, že se něco skutečně povedlo a úplně nová jeskyně nás pouští do svého nitra.

Hned v prvním dómu je konečně dost místa pro všechny a hlavně i na deponii. Je tu naprosto zřejmá další odtoková chodba a postraní odbočka do nádherně vyzdobené horizontální části. Dokázali jsme to! Teď už jsme opravdu v jeskyni.

Průchod sifonem je ovšem stále o život. Je potřeba snížit hladinu bahna v sifonu alespoň o půl metru. Do té doby je na objevy, které už jsou jisté, ještě čas. Další pracovní akci budeme mít sifon opět plný vody a tentokrát už budeme mít plán. Vodu, kterou budeme muset čerpat na povrch, tentokrát nasměrujeme do akumulačních nádrží.  Tuto vodu potom budeme pouštět samospádem céčkovými hadicemi zpět do sifonu a proudnicí rozplavovat bahno. Čtyři Bary tlaku udělají svoje. Zároveň na dně sifonu už bude nainstalované kalové čerpadlo, které bude hrnout ředinu dopředu do objevů do zatím neznámé odtokové chodby. Víme, že si nejspíš zasereme další postup, ale momentálně nemáme jinou možnost. Děj se vůle Boží…Zdař Bůh!

Tato akce dopadla skvěle. Ten nejhorší sajrajt ze dna sifonu je pryč a v nejnižším místě je na výšku minimálně metr místa. Byl to boj, ale vyhráli jsme. Cesta do objevů je volná (v rámci možností).

Tak…to byl takový rychlý průlet naší dvouletou cestou za největším objevem v dějinách skupiny.

Sifon je do dnešního dne velkou překážkou. Při deštivém období v něm voda nastoupe během jednoho týdne o 3m. Je to stále jediný přístup a musí se odčerpávat téměř každou akci.

Celý trativod od vstupní skruže se táhl směrem J-JZ. Teprve až v dómku před před sifonem nastává zlom o 180° a celá jeskyně se táhne směrem S-SV. Podchází pod silnicí a zatím končí obrovským dómem 30x30m, který se rozléhá přímo pod známým dvojzávrtem  na druhé straně silnice. Tento dóm je ze všech stran vyřícený mohutnými závaly.

Celá tato horizontální pasáž se rozléhá nečekaně mělko pod povrchem v -35 metrech. Po cestě je několik vysokých komínů, které musí ústit téměř pod povrchem a splavují dolů sediment z povrchu. Ten se splavuje právě směrem J-JZ do prostor námi dobývaného  sifonu a další zatím nezkoumané odtokové chodby. Pozůstatky zaplavování jsou vidět podél celé jeskyně, ale je naprosto evidentní, že tato odtoková chodba odvádí vodu z celé této horizontální pasáže. Po deseti metrech končí vodní hladinou, což pro nás nebude příjemná práce, ale celou dobu sem přepouštíme náš první zaplavující se sifon. Posíláme sem desítky kubíků vody a hladinka je stále na centimetr stejná a odtéká okamžitě. Věříme, že je to pouze nějaká vana, nebo krátký sifon. Ať je to jak chce, rozhodně tento odtok pokračuje dál a je to zatím naše jediná šance dostat se do vertikálních částí. Na aktivní vodu nám stále chybí 70m, takže máme co dělat.

V jednom z komínů se nedávno podařilo objevit další část jeskyně, která je o dalších asi 9m výše, než dosavadní objevy. Opět rozsáhlý dóm a  kus chodby na stojáka. Téměř všechny uličky vedou směrem k povrchu a jsou vysypány neprůstupným závalem. Celý hlavní horizont má ze severozápadní strany takové souběžné prostory, nebo spíše úseky chodeb, které jsou zataraseny vysypaným kamením a nejspíš spolu komunikují a jsou pouze odděleny těmito závaly. Tato poslední objevená část jeskyně není ještě zmapovaná, takže s mapou budeme chytřejší.

Na tomto posledním objevu je nejzajímavější, že přímo uprostřed prostorného dómu je komín jdoucí k povrchu s čisťounkým vodou omytým jícnem. Podle dosavadní mapy se dá předpokládat, že tento jícen bude komunikovat s propadem na povrchu, který vydatně hltá vodu. Pokud se potvrdí, že je to skutečně ono, tak máme jistotu nového přímého vchodu.

Jeskyně má aktuálně 360m polygonu a denivelaci 40m. Věřím, že z daleka nekončíme a nesmíme polevit. Otevřel se nám úplně nový svět. Spousta lákavých nadějných míst kudy to zkoušet dál. Bohužel aktivní a pravidelní dříči se dají spočítat na prstech jedné ruky, takže všechno má svůj čas. V nejbližších měsících bude nejvyšší priorita hlavní odtoková chodba a zaměřit nový vchod.

Zatím se mějte všichni pohádkově. Až bude něco nového, tak zas třeba něco vypotím.

Děkuji především úzké skupině nejaktivnějších, že jsme to společně fyzicky dotáhli do zdárného konce. Šli si za svým a nenechali se vyprudit blbýma kecama nefachčenko teoretiků a moudrých „mělo by se“ organizátorů. Také děkuji našim pánům předsedům, že nás v tom nenechali finančně a když bylo cokoli potřeba, tak se to okamžitě vyřešilo a my jsme mohli makat.

Omlouvám se za nedostatečnou fotodokumentaci z nových objevů. Zatím nemáme žádné pořádné fotky. Všechno bude, ale zatím na takový ptákoviny není čas. Dávam zde odkaz alespoň na naše videozáznamy, ve kterém je vyobrazeno téměř vše a je to prozatím dostatečná náhrada za fotky. Jsou to často natočené prvoprůlezy, takže vulgarismy a sprostá slova jsou čistě z eufórie. Děkuji za pochopení:

Speciální poděkování: Když naše síly nestačily, tak přijeli a pomohli:

  • OS Čachtice – Pracovní výpomoc + dokumentace
  • ZO 1-06 Speleologický klub Praha – Pracovní výpomoc
  • Skauti z Jevíčka – Pracovní výpomoc
  • Skupina přátel z Lokte a Prahy – Pracovní výpomoc
  • Vratislav Ouhrabka – Mapování jeskyně a tvorba mapové dokumentace
  • Filip Doležal (Kuba), ZO 6-16 Tartaros – Naše odborná poradní ústředna a půjčovna vybavení.

Autor: Luboš

 1,533 total views,  9 views today

5 komentářů u „Ševčíkův závrt

  • Mega gratulace, pánové!!! Nádhera.
    Obdiv za vytrvalost, morál do blátivého průlezu i odhodlanost vytrvat přes dílčí nezdary. A smekám před neskutečným množstvím práce a času, co jste do toho dali.
    Vychutnávejte úspěch a radost z krásných objevů.
    Přeji dostatek sil, odhodlání, nadšených pomocníků i úspěchů do dalších akcí!

  • Super úspěch ! A obrovská gratulace.
    To snad není možný, že je pořád co objevovat a hlavně že pořád existují zanícení chlapi jeskyňářský, co to umí, mají výdrž a ochotu vrazit do „toho“ kus života.
    Fandím, držím palce a moc vám to přeju !

Napsat komentář: Václav Rezek Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..