Už od začátku roku vím, že se letos chystá výjmečně náročná expedice do nejzadnějších částí jeskyně Kačna jama ve Slovinsku. To byl jasný předpoklad k dostatečně naplňující aktivní dovolené, která bude stát za to.
O Kačnu jamu se více začala zajímat až Plánivská skupina, která tam už od roku 2005 v čele s Tomášem Rothem jezdí aktivně bádat a objevovat. Za tu dobu prodloužili jeskyni na úctyhodných 17km a stala se druhou nejdelší jeskyní Slovinska. Další objevování bude zřejmě potápěním v sifonech, takže jeskyně je velmi dobře přizpůsobena i pro několikadenní transporty. (Vrátek v hlavní propasti, lanovky, místa na bivaky, vystrojené traverzy pro jednodušší průchod…).
Letošní téměř 50ti členná výprava Česko-Maďarsko-Slovinského týmu měla za cíl pokusit se propotápět prozatím koncový čtvrtý sifon. To obnášelo přetransportovat kompletní erární vybavení na bivak pro 6 lidí a potápěčskou techniku pro 3 potapěče do bivaku Cimrman, který je asi 5 km od vstupní propasti.
Účastním se třetího transportního týmu, který má dotransportovat všechny věci do Cimrmana. V sobotu večer zalézáme do vstupní megapropasti -180m abychom přespali v prvním bivaku Peščena dvorana asi 1,5h chůze od vstupní šluchty.
Ráno už můžeme rovnou vyrazit na dlouhý transport. Z počátku není terén tak náročný, ale první sranda začíná u propasti Saturn, což je dvojstupeň -20 a -40 metrů. Jakmile sestoupíme na aktivní tok řeky Reky, tak se přibližujeme k povodňové chodbě s názvem chodba Deseti jezer, kde mají přístaviště 4 čluny. Dva čluny pro jeden šestičlenný tým. Takto se mohou střídat do zadních částí dva týmy současně.
Tato plavba je pro nás nováčky tady opravdovým zážitkem. Po cestě už jsme posbírali několik speleovaků, které sem dopravily už týmy před námi. Jak název napovídá jezer je skutečně deset a čluny je potřeba táhnout asi kilometr celou dobu s sebou. Když je speleovaků více, tak je nutné jet každé jezero dvakrát. Napřed převést batohy a pak se vrátit pro lidi. J
Nejkratší jezero může mít tak 50m a nejdelší asi 150m. Za posledním jezerem odkládáme čluny a na oplátku se tu na nás smějí další připravené speleovaky z větší části potápěčské flašky. Vcházíme do části Labyrint a na každého už jsou dva batohy. Terén je tu tak členitý, že je nutné dělat řetězy a vaky si podávat.
Poslední várka batohů na nás čeká ještě před Slabetovým jezerem. Tam už máme na 6 lidí 23 speleovaků a terén je čím dál, tím krkolomnější. Do Slabetova jezera se slaňuje z lana přímo do člunu. Jezero je asi 150-200m dlouhé. Na konci plavby je to stejné. Ve člunu se cvaknout do lana, vylézt asi 15m a vytahovat speleovaky.
Zde jsme se otočili 4x, protože jedna várka vzala 6-7 batohů a 1-2 lidi. Dalším suchým přechodem už se dostáváme do Cimrmanova rovu. To je závěrečná část na jejíž konci je poslední bivak pro potápěče a lezecký tým, který půjde ve středu za sifony.
Pro velký úspěch se musí opět slaňovat do člunu. Hromadu speleovaků si znovu posíláme řetězem a spouštíme dolů. Byli z toho tři várky. Každá tato várka je prostě neskutečná vysilující jebačka. Spustit 7 vaků do člunu, plout s nimi asi 50m a následuje peřej. Zastavit u peřeje, vyházet batohy, přehodit člun přes peřej, naházet batohy zpět do člunu, plout dalších asi 70m a znovu vyházet batohy. Takto se jelo třikrát. Každou potápěčskou flašku, a každej batoh 100x v ruce. Byl to fakt masakr, ale všechno je nakonec tam kde má být. Zmáchaní a dosti vyčerpaní absolvujeme naštěstí už nalehko celou cestu zpět do prvního bivaku Peščena.
Cestou je samozřejmě spousta nádherných míst s úžasnou výzdobou. Samotné plavby obrovskými vymydlenými chodbami jsou nezapomenutelné. Bohužel při těchto náročných transportech si to člověk neužije úplně tak, jak by chtěl.
Z Peščeny do Cimrmana to může být dejme tomu 4 km? Celý tento šaškec odtahat pár pytlů 4km tímhle terénem trval neskutečných 15-16 hodin. Spát jdem někdy před třetí hodinou ráno.
Třetí den dole už je povolný. Chrápeme si téměř do půl 11, sbalíme si svůj osobní bivak a vracíme se ke vstupní propasti. Exkurzně si jdu projít Záhodný rov, což je nádherně vyzdobená část Kačny jamy, kterou stálo za to vidět. Na povrch vylézáme v odpoledních hodinách.
Následující 3 dny budou čistě dovolenkové. Teď budou makat zase jiní. Naštěstí tu mám kamarády Vláďu a Valju Prieslovi i s Bráškou, kteří už do Slovinska jezdí spoustu let a znají to tu, jak svý boty. Ve volných dnech měli naplánované návštěvy velmi zajímavých jeskyní, takže jsem se jich držel.
V úterý jedem zkusit podle GPS najít Cikovu propast nedaleko Koziny. Tu se podařilo po chvíli šmatlání po lese najít, ale když jsme viděli, co je to za šílenou šluchtu, tak jsme usoudili, že na tohle jdeme trochu nevybavení a z těch kratších caprů lan, co s sebou máme to půjde blbě.
Nakonec jedeme zkusit jeden ponor Ponikve v Jezerini. Z tohohle se nakonec vyklubala průzkumná akce skoro na celej den.
Hned za vstupním portálkem bylo vidět, že po velkých bouřkách, nebo jarním tání tento ponor hltá spoustu vody. Všude jsme se museli probíjet přes naplavené větve a někde i celé menší stromy. Snažíme se nic nevynechat a procházíme všechny odbočky. Jeskyně se nakonec táhla neskutečně daleko. Hlavní velmi členitý tah se pořád střídal různými úzkými průlezy a velkými prostorami. Některá obtížně schůdná místa byla dokonce vystrojena stupačkami, či řetězy, takže se tu určitě chodí ještě aktivně bádat. Na konci jeskyně před sifonem visel i speleovak s vybavením. Jeskyně je aktivní ponor, takže absolutně bez výzdoby a plná erozně-korozních tvarů a chodeb. Jeskyně by údajně měla mít něco přes kilometr.
Ve středu 19.7.2017 začal vrchol celé akce v Kačně. Kolem 11. dopoledne se zanořují potapěči do druhého sifonu, aby mohli zkusit štěstí v doposud nikdy nezkoumaném čtvrtém sifonu a objevit další kilometry jeskyně. J
My využíváme dalšího volného dne na průzkum nádherně vyzdobených jeskyní poblíž Sežany. Medvedjak a jeskyně s názvem MT 11, která je hned poblíž. Moc jeskyní jsem tady ve Slovinsku zatím neviděl, ale zřejmě jsou tu jiné standarty. Každá blbodíra je tu zarvaná krapasama, takovým způsobem, že není kam šlápnout.
Medvedjak zaujme už prvním vzdušným slaněním. Taková nenápadná ďoura do země se po pár metrech rozevře v obrovský dóm a prostředkem tohoto dómu ve volném prostoru se musí sjet 50ti metrový prásk jedním vrzem bez přepínky. Dole už se člověk jen prochází s otevřenou držkou megachodbou totálně zalitou monstrózní výzdobou.
Jeskyně není nijak dlouhá, ale můžete tam oči nechat. Tohle prostě nemá obdoby.
Říkal jsem si, že tohle už se nedá ničím překonat, ale Vláďa ještě posílá mě a Pavla Kubálka do jedné jeskyňky poblíž s názvem MT 11. Prý s náma nejde, že tam byl před měsícem. Údajně je to další díra narvaná krápníkama. To je tady prostě všude. Na rozdíl od Medvedjaku, sem se dá slézt v podstatě na volno a hned asi po 20ti metrech to začíná.
Sintry jsou tu hodně senilní. Tuny rozpraskané výzdoby se válí všude na zemi a stěny už jsou prolité další generací speleotém. Čím se jde dál, tím je krapasů víc. Místama se kolem toho ani nedá projít. To jsou celé ploty krápníků, které se musí přelízat, jak kdybych někomu lezl do zahrady. Celé to končí asi 30ti metrovým téměř kolmým srázem kompletně zalítým obříma hromadama sintru. Zde je potřeba si hodit lano. Jako dolů, ne kolem krku. Neskutečný, to se prostě ani nedá vyfotit. Navečer se vracíme do Divači do našeho tábora u Divašky jamy.
Čtvrtek je těžce relaxační. Využíváme dokonalého kompromisu Slovinska moře/hory a vyrážíme na flákačku k moři do města Trieste v Itálii. Trocha regenerace neuškodí. Na pláži jsem si oproti všem okolo připadal jak Macarát jeskynní. Původní představa, že na své jeskyňářské bílé tělo chytnu trochu bronzu se nevyplnila, protože i přes silný opalovací krém jsem byl po 20ti minutách rudej jak hodně nasranej Hellboy. Dvě noci jsem se kroutil a pak se mi stejně sloupaly celý záda.
Večer po příjezdu jdu ještě na obhlídku jamy Trhlovice, která se nachází asi 10 min chůze od tábořiště.
Na první pohled zaujme slušný portál. Ten bych velikostně přirovnal k Pekárně v Mor. Krasu. Ten ale po dvaceti metrech konči v sedimentech. Trhlovica je také zřejmě pokračování Divašky jamy poněvadž leží za jejím koncovým závalem. V jeskyni probíhal výzkum a mapování.
V pátek odpoledne budu zalízat s osmým týmem na retransport materiálu z Kačny jamy ven. Dopoledne jdeme zkontrolovat jeden závrt, který jsem zapomněl jak se jmenuje. Měli jsme trochu zhodnotit potenciál, zda-li by stálo za to, tam zkusit hrábnout. Závrt vypadal poměrně lákavě. Dejme tomu deset metrů hluboký. Na dně je ve stěně menší portálek, který vede asi 5m do nitra. Tam je nad hlavou docela nepříjemná spleť zaklíněných šutrů. Na konci tohoto podloubí je vidět, že už tu někdo s vrtačkou řádil. Směrem dolů je vidět úzká puklinka na hranici průleznosti, která působí , že vznikla tektonicky a stěny jsou korozí opracovány. Končí asi po dvou metrech. Mohlo by to pokračovat, ale bylo by potřeba buď hodně střílet, nebo se zkusit zahloubit. Moc se mi ale nelíbilo, co tam máme nad hlavou.
Cestou zpět zastavujeme u gigantického závrtu kterému se říká Risnik. Asi 2 km jižně pod Divačou. Neuvěřitelnej propad, který má snad půl kiláku v průměru a hloubka odhadem 60-70m? Ta podzemní prostora, která tohle pojmula musela být nepředstavitelná.
Po cestě se jdu seznámit ještě s jedním několikaletým pracovištěm účastníků expedic do Slovinska. Pouze z povrchu protože není moc času. Jedná se o jeskyni Podjunška jama, to je 100 metrová propast, v níž se objevilo pokračování a Plániváci tam organizovali několik bádacích výprav.
Odpoledne si to namíříme na příjemnou koupačku na řeku Reku asi 4 km před tím, než se začne propadat do podzemí do Škocjanských jam. Tady byla ještě příjemě teplá. V podzemí si tohohle toku zítra opět užijeme natolik, až to hezký nebude. Abychom se tu jen tak neváleli, tak vyběhnem ze zvědavosti na nedalekou zříceninu Grad Školi.
Večer na mě znovu došla řada na transport do Kačny jamy. Byl jsem zákeřně namotivován, že budu v týmu s pěknýma holkama. Proti tomu nemohu říct křivýho slova, to byla skutečně pravda, nicméně, že to budou samí Maďaři už mi nikdo neřek. To bylo překvapení. Následující dva dny dole tedy žádná bujará konverzace neprobíhala, ale je pravda, že to důležitý jsme si anglicky všechno nějak vysvětlili.
Během pátku pouze dojdeme do prvního bivaku Peščena, kde přespíme. V sobotu vstáváme v 6 hodin ráno a vyrážíme pro hromadu batohů, které na nás mají čekat někde na Rece. Materiál nakonec potkáváme těsně před Slabetovým jezerem a bylo tam posledních 14 batohů. Následovalo menší nedorozumění, protože Maďaři zřejmě měli nějaké jiné instrukce, než já. Mně bylo jasně řečeno, že máme vzít polovinu batohů a ty dopravit až ke vstupní propasti. Po nás půjde poslední devátý šestičlenný tým, který odnese druhou polovinu. Oni byli přesvědčení, že devátý tým jsou pouze 2 lidi a my musíme vzít všechno. Já jsem pro každou prasečinu, takže nakonec opravdu berem všechno a nic už za sebou nenecháváme.
Odstrojujem kolmé stupně, berem lana, balíme čluny. Asi v polovině chodby Deseti Jezer se ukázalo, že jsem měl pravdu. Potkáváme poslední tým v šesti lidech a hrozně se divili, že za ně táhnem jejich várku batohů. Konečně si taky můžu pokecat česky.
Zavazadla si už konečně rovnoměrně rozdělíme a společně oba šestičlenné týmy pomalu, ale jistě postupujeme směrem k východu. Další výkonnou posilu potkáváme u propasti Saturn. Tady už nás je celkem asi dvacet lidí. Byla to velká úleva, že to nemusíme přes ty kolmé stupně tahat sami.
Od Saturnu hodím na záda jednu flašku a pokračuju až ke vstupní propasti. V Peščeni na mě ještě čeká můj osobní vak se sbaleným bivakem. Zbytek mého týmu bude následující noc trávit v bivaku dole, takže mně nic nebrání zahájit výstup na povrch. Vylézám v pozdním odpoledni a na povrchu už vidím v plném proudu akční četu siláků, jak masíruje bicáky u vrátku.
Poměrně vyřízenej po celodenním transportu odcházím ke stanu a na vytoužené pivo. Kolem desáté večer se vytahují poslední batohy a v 11 už je všechno na hromadě v kempu. Zítra většina lidí odjíždí domů, takže dnešní večer je brán jako závěrečný s přípitkem na to, jak se všechno zvládlo a že se nikomu nic nestalo.
A jak to vlastně všechno dopadlo? Další nové kilometry jeskyně se sice neobjevily, ale i přes to můžeme akci označit za úspěšnou. Do čtvrtého sifonu se skutečně podařilo ponořit a částečně ho prozkoumat. Bohužel kvůli velmi špatné viditelnosti byla náročná orientace už ve druhém 400m dlouhém sifonu, který se podařilo překonat až na druhý pokus. To potápěče stálo hodně vzduchu a na 4.sifon už ho nezbylo moc. Každopádně po vymotání 150m šňůry ve čtvrtém sifonu byla objevena velká vertikální puklina, o které jsou potápěči přesvědčení, že je jasným pokračováním. Zde to museli otočit, aby měli dostatek vzduchu na zpáteční cestu.
Během této potápěčské akce se zkoumal ještě další menší odtokový sifon ještě před sifonem 2. Tam se podařilo doplavat asi 30m, ale nepodařilo se najít pokračování.
Lezecký tým(Ondra Skalský a Luboš Vrtula), který zkoušel hledat cestu v komínech mezi 1. a 2.sifonem nenašel žádné možné pokračování. Žádné okno nepustilo.
V neděli dopoledne odjíždíme z kempu. Franci měl místo v autě, tak jsem toho využil. Abychom se vyhnuli dopravní špičce ve Vídni, Tak navštívíme velmi zajímavou lokalitu u obce Logatec. Zde se nachází obrovské slepé polje, ve kterém jsou gigantické ponory. Jeden z těchto obřích ponorů jsme byli navštívit. Megaportál jeskyně Vranja jama skutečně zapůsobí. Ani bych to nečekal, ale chodba končí asi už po 100 metrech sifonem. V této vodě je údajně velká příležitost zahlédnout Macaráty. Bohužel jsme neměli štěstí a žádný nebyl vidět.
Nakonec si exkurzně projdeme boční suchou větev jeskyně. Tuhle část je možné absolvovat v civilu. Na konci je pěkně vyzdobená síňka. Je tu dokonce i jedna škaredě vyzdobená síňka, kterou si vymaloval nějakej sprejer.
Kolem třetí hodiny odpoledne už skutečně odjíždíme k domovům, takže zazvonil zvonec a pohádky je konec. Domů jsem dojel takovej značně zmordovanej, ale rozhodně je na co vzpomínat a za tu dřinu to stálo. Do Slovinska bych chtěl rozhodně jezdit dál, protože cesta sem není až tak časově náročná a je to tady úplně jiná dimenze jeskyňaření.
Díky všem, hlavně Plánivské skupině, že jsem měl možnost tu být s vámi. Tomík by měl dostat nějaké vyznamenání za organizační schopnosti. Byl to masakr 🙂
- Primární potápěčský tým : Honza Enčev a Bradek Nejezchleb, záloha Pepa Lukeš
- Kompletní fotogalerie na rajčeti:
- Podrobné reporty přímo od potápěčů, popřípadě články psané živě přímo během akce můžete číst na stránkách ZO 6-19 Plánivy: www.planivy.cz
Termín: 15.7.2017 – 23.7.2017
1,171 total views, 1 views today