Když nás Dušan poprvé pozval do Beskyd na poznávací vandřík zdejší krajiny a podzemí, byla to taková komorní akce v pěti lidech. Akce měla nebývalý úspěch a už tenkrát bylo jasné, že se brzy vrátíme.
Uběhlo osm měsíců a uháníme pokračovat tam, kde jsme posledně skončili. Tentokrát v mnohem větším měřítku. Výprava měla 13 účastníků (5 Myotisáků, 4 Dagmaráci a ještě 4 kamarádi od Dušana).
Každej čundr nemůže začít nikde jinde, než v kupéčku ve vlaku. Píše se den pátek třináctého května. V Brně 17:02 usedám s Aldou do rychlíku a libý zvuk píšťalky paní průvodčí a zasyčení lahváčů v prázdném kupéčku dává jasně najevo, že dobrodružství začíná.
Do Kunčic pod Ondřejníkem přijíždíme před devátou večerní a lije jak z konve. Dušan samozřejmě čeká na nádraží a odvádí nás do místní hospůdky, kde už 3 hodiny čekají přátelé ze skupiny Dagmar v kompletním složení (Matouš, Aranka a Kuba s Jendou).
Po jednom točeným Radkovi a večeři v podobě dvou balení komunistických křupek vyrážíme vstříc nočnímu výstupu na Kněhyni. Stoupání po žluté bylo více než výživné. Za podpory těžkých batohů, vydatného deště a houstnoucí hmly s přibývajícími výškovými metry na sebe čekáme u studánky Leopoldky. Kdo měl pláštěnku, ten byl durch zapařen, kdo ji neměl, ten byl durch promočen.
Alda začínal chladnout, tak vyrazil první a všichni ostatní asi 10 minut po něm. Následoval pěknej šaškec ohledně toho, kde na sebe počkáme. Proběhlo pár telefonátů s Alešem, na které křižovatce má počkat. Vtip byl v tom, že Aleš stál na té správné a zbytek skupiny s Dušanem se motal na všech ostatních křižovatkách a pořád jsme se nemohli najít. Byla půlnoc viditelnost 4 metry, všichni durch mokří, kořalky málo a elánu pomalu ubývalo. Nakonec se zavelilo k ústupu a setkali jsme se všichni na první křižovatce. Alda si s Dušanem vyměnili informace, kdo byl teda správně a vyšláplo se správným směrem.
Tři nejmokřejší bez pláštěnek jsme nechali chrápat po cestě v takové dřevěné suché boudě, která už byla obydlená Pavlem a zbytek berem plachty a popojdem ještě kousek ke Kněhyňské jeskyni. Tam už víme o chatě na jejíž verandě budou spát další 4 lidi (Myotisák Martin a tři kamarádi od Dušana – Kamil, Gábina a Veronika.).
Já, Matouš a Alda spíme pod plachtou přímo u chaty a jedinej Dušan odchází spát přímo do jeskyně. Sundáme a vyždímem hadry a ve 2:40 usínáme.
Ráno déšť mlátí do plachty ještě víc jak v noci, ale kolem deváté dopoledne ustává. Vyliju vodu z bot, znovu vyždímu ponožky a nahážu na sebe ty prochcaný hadry ze včerejška.
Myotisáci a Dagmaráci jdem dopoledne do Kněhyňské jeskyně v sedmi lidech. Zbytek šel vzhledem k počasí rovnou do Čeladné počkat do zájezdního hostince Kněhyně.
Většina z nás už v Kněhyňské jeskyni byla loni, ale Aranka a Kuba s Jendou tu jsou poprvé a o tuhle atrakci nemohou být ochuzeni. Sami tu máme od minule resty a neprobádané odbočky a propasti, takže se dnes hodlám pustit do míst, kam jsem se posledně neodvážil.
Jeskyně je dosti vertikální. Plná úzkých puklin a propastí se všudypřítomnými zaklíněnými balvany ve volném prostoru a odpadlými plotnami pískovce. Místy člověk radši ani nedýchá a se smrtí ve vočích doufá, že se to sesype až bude navrchu. Nicméně tohle jsou nejnižší části jeskyně, kam lezli jen nejzvědavější a nejhouževnatější.
Jinak je to tu zábavná prolézačka pro každého. Věřím, že se tu všichni vyřádili a zahřáli se pohybem do toho nečasu, co nás čeká venku.
Asi o půl druhé odpoledne už máme resty s Kněhyňskou jeskyní vyřízený a prázdné žaludky nás táhnou do Čeladné za zbytkem skupiny do oblíbeného hostince.
V jeskyni jsme se zdrželi dlouho. Martin s Veronikou už odjeli z hospody domů, takže zbytek vandru pokračoval bez nich. Sežraly se nějaký smažáky, vychlastalo pár piv a nakonec se všichni ožrali z čertů, kterých se otočilo po pár rundách. Pěkné mladé servírky z loňska už tu nepracují, tak mužské osazenstvo naznalo, že už nás tu nic nedrží a můžeme pokračovat do Ostravice.
Z Čeladné pokračují opět pouze členové Myotisu a Dagmary v sedmi kusech. Gábina s manželem a tátou jedou domů s tím, že zítra se k nám přidají na exkurzi Ondrášovy jeskyně.
Cesta do Ostravice uběhla překvapivě rychle.
Před výstupem k nocovišti na Lysou byla chuť na teplou kyselicu. Na náměstí neměli ani kafe, tak vyrážíme ve směru trasy a ukojíme svoje chutě až v hostinci U Řeky. Alda se nekompromisně trhnul a šel si užít svůj vlastní zážitek s vývarem a skvělým číšníkem kamsi k nádraží. Po nějaké době dojde za námi a chystáme se společně vyrazit, ovšem Kuba s Jendou z ničeho nic oznamují, že s námi dál nejdou. Prej chtějí přespat na nádraží a v neděli zřejmě domů. Nevíme. Důvod rezignace a jejich další plány jsme se nedozvěděli. Nějak nás postupně pořád ubývá. Z původně plánovaných 13ti lidí je nás pět. To stejné tvrdé jádro jako loni v Beskydech. S jedním rozdílem, že Pavla Cholevíka vystřídala Aranka.
Nedá se nic dělat. Rozloučili jsme se a chvátáme dalším nočním výstupem k tábořišti. Pro Aleše to byl asi jeden z nejhorších výstupů v životě, protože si zrovna procházel nějakou krizí. Za normálních okolností bych řek, že se mu třikrát postavila silnice do cesty, ale nebylo to tak. Zkrátka tělo po určitých vzdálenostech vypovědělo funkci a potřebovalo si na 2 minuty schrupnout.
Asi po dvou hodinách jsme konečně u přístřešku Albínovo náměstí, kde strávíme noc. Zezačátku to vypadalo, že si poslušně usteleme a půjdeme spát, ale to nám přece není podobný, ani kdyby jsme měli chcípnout vyčerpáním.
Jen co začal nenápadně praskat ohýnek, už u něj stojí Alda. Nevím jak to ten člověk dokázal, ale nějakou silou vůle musel donutit svoje tělo ještě zvládnout pár tanečků u ohně na oblíbené popové vály z telefonu. No a tak uprostřed noci na Lysé hoře poskakujeme úplně všichni a ještě se z toho vyklubal povedenej večírek.
Byla krásná suchá noc. Ráno svítilo sluníčko a první ranní běžci, co tu kolem běhali na Lysou horu nás pomalu nutí vstávat.
Po decentní snídani odcházíme k Ondrášovým dírám. Na rozcestí se žlutou turistickou značkou na nás čeká Gabča s manželem, aby se s námi podívali do Ondrášovky. Po cestě Dušan zastaví ještě u Studené jeskyně. Ta je známá tím, že se pyšní pěknou ledovou výzdobu i v teplejších měsících. Skutečně tomu tak bylo. Spodní část jeskyně byla ještě v polovině května zahalená ledem a na pár místech led tvořil záclonky, stalaktity a různé náteky. Pěkné a zajímavé místo.
Hlavní program dnešního dne je ovšem Velká Ondrášova Jeskyně, která je poslední z těch větších místních lokalit, kterou jsme ještě neviděli.
S touhou jít dolů, ale zároveň s odporem na sebe soukám promočený overal z Kněhyně. Gabča se obětovala, že bude hlídka na povrchu a pohlídá nám věci. Zbytek zalízáme do jeskyně.
Zezačátku je potřeba se protáhnout takovou vertikální úzkou puklinou a posléze se ocitneme ve větší prostoře. Na první pohled to vypadá že není kudy pokračovat, protože kolem dokola je jen hromada opadaných balvanů tvořících zával. Mezi těmito balvany je ale pár tajných chodbiček, propletených mezi sebou a dá se tu dobře vyblbnout. Dušan nás zdejším labyrintem trochu protáhne a náramně si to užíváme.
Další jeskyně s bludištěm chodbiček v závalu. To je prostě charakteristika Beskyd. Hodně mi to připomínalo Cyrilku. Po dvou krátkých okruzích v zadní části jeskyně se pomalu přesunem do spodního patra. Do toho se vstupuje takovou působivou vertikálou s trochou rozporu. Blbý je, že když člověk zahučí, tak zahučí až na samotné dno a to by si trochen zrakvil kostru. Je lepší to slézt bez pádu a pak kousek chodbičkou kolem dokola. Na spodku je poměrně velká prostora, ze které vede pár slepých odboček. Po kochačce a nafocení nějakých fotek se pomalu vracíme na povrch.
Respekt před Standou od Gabči. Na to, že byl poprvé v jeskyni, tak to nebyla úplně procházka růžovým sadem. Dal to naprosto bez problému.
Do suchých hader už se na povrchu převlíkalo o něco lépe. Příjemné polojasno hrálo do noty při sestupu k velmi dobře známé hospůdce u Velíčků. Zde jsme se potkali i s Kamilem, který dojel na kole.
Kvalitně jsme se naposled pohostili a museli vyrazit mrknout na Satinský vodopád. Tlačil čas a bylo obrovské štěstí, že nás Staňa hodil do Frýdlantu na vlak. Na dvakrát. Ušetřil nám strašnou spoustu času. Za tohle u nás mají s Gabčou kořalku až k nám dojedou do krasu.
Ve Frýdlantu končí naše další putování po Beskydech. Opět o zážitky nebyla nouze. Z každé jeskyně, z každé hospody a z každé strávené noci mi v hlavě zůstaly vzpomínky, které už se nevytratí a rád si je kdykoli připomenu. Dušan to zmákl na jedničku a znovu jsme si užili a poznali kus světa. Díky za super víkend všem zúčastněným. Dobytci 🙂
Kompletní fotogalerie z akce na rajčeti:
687 total views, 1 views today