Jak lépe zakončit rok, než nějakou pořádnou speleoakcičkou. Na samotný závěr roku vznikla další nevšední průzkumná a mapovací expedice až na vzdálenější Balkán. Šlo o průzkum jeskyní na okraji Kosovské části pohoří Prokletije. Nejen, že tohle bude poslední akce roku 2017, ale také současně první akce roku následujícího. Tentokrát totiž ochutnáme Vánoční a Novoroční atmosféru přímo v Kosovu.
Čeští a Slovenští speleologové už sem jezdí objevovat jeskyně od nějakého roku 1992. Od té doby je tu za nimi vidět spousta práce a také navázaná spolupráce s místními jeskyňáři. Hlavní výsledky jsou dvě jeskyně a to Shpella e Radavcit (dále Radavec) a také Gryka e Madhe (Veliká klisura).
Tři dny po Vánocích vyrážíme z Brna na noční patnáctihodinovou jízdu do Kosova. Druhý den před polednem se blížíme Srbskem ke Kosovským hranicím. Už tak 50 km před hranicemi je všude zřejmý dopad nedávné války. Zdevastované budovy, vybydlená a zdemolovaná celá města a nikde ani živáčka. Úplná města duchů. Neuvěřitelný bordel kolem silnic. Na východ jezdím poměrně často, takže to znám, ale tohle bylo teda extra. Kolem poledne přejíždíme Srbsko-Kosovské hranice. Tady už je vidět, že sem tečou nějaký prachy a Kosovo se činí. Všude se buduje, staví, opravuje. Odpoledne už jsme konečně v městečku Pejë.
Zde budeme mít několik dní útočiště v ubytovně asi za 7 euro na noc. Ze všeho nejdřív, ale bylo povinností zajet do centra na zdejší burek. Návštěva této burkárny se stala každodenním rituálem.
Cílem výpravy bylo pokračování v průzkumu jeskyně Radavec a domapovat chybějící části. Radavec je vývěrová jeskyně v údolí u městečka Pejë. Prozatím je naměřeno asi 2800 m chodeb.
Vstupní část jeskyně je horizontální chodba, která se za doprovodu místních jeskyňářů zpřístupnila veřejnosti. Jinak je jeskyně velký labyrint chodeb s celkovým převýšením skoro 100 metrů. Nejspodnější části jsou zatopeny.
V údolí pod jeskyní vyvěrá vodní tok s Krásným vodopádem. Při vysokých stavech tu teče i 150 m3.
Během naší přítomnosti byl minimální stav a to nám dávalo příležitost dostat se do jinak zatopených částí jeskyně.
První den v Radavci jdeme v podstatě na exkurzi a zjistit do jakých částí jsme schopni se dostat. Horní pasáží můžeme do zadních částí přes soustavu vyschlých sintrových hrází. Některé jsou až 1,5 metru hluboké.
Následuje užší chodba, kudy se podařilo najít obdivuhodnou zkratku, rozbitím sitrové desky, pod kterou se skapovou vodou tvoří malý sifon. Ten je potřeba pokaždé přepouštět hadicí, aby byl volný průchod do zadních částí jeskyně. Tato spojka nás vyplivne na dně asi desetimetrové propástky v jejíž horní části je okno přímo do nejmohutnější prostory s názvem Akustická chodba.
Ve spodní části Akustické chodby už začíná labyrint chodeb se soustavou komínů a propastí, které za vyšších stavů vody bývají zatopeny. Jsme tu právě v nejlepší možnou dobu, protože pokračování je volné a my budeme moci pokračovat v mapování jeskyně a v dalším průzkumu.
Druhý den už jdeme do jeskyně s jasnými plány. Slovenský útočný tým z Čachtic se pustil do jednoho doposud nelezeného komínu za Akustickou chodbou, Kajman si vzal na starosti další mapování a poslední skupinka včetně mě odcházíme na exploraci do neznámých částí, kde jeskyně pokračuje, ale chybí mapa.
Pokračování vede prudce stoupající a obtížně schůdnou chodbou několik desítek metrů. Celá chodba je důkladně prolitá sintrem. Téměř na vrcholu byla postranní průlezná spára, která nás vedla velmi úzkou puklinou do další propasťovité části. Podle ozvěny to vypadá, že všechny tyto pukliny a propástky končí v jedné veliké prostoře. Silvošovi to nedá a v jedné z propastí slaňuje dolů. Asi po dvacetimetrovém slanění se opravdu ocitá ve velkém dómu s šíleným nánosem bahna. Prostora pokračuje prudce svažující chodbou, ale nikdo neměl odvahu pokračovat dál, protože byl to opravdu prudký svah, všechno to ujíždělo a v tom bahně bez legrace hrozilo, že se člověk nevyhrabe nahoru. Příště to bude chtít více lana. Jestli tu někdo někdy byl, to se asi nedozvíme.
Vracíme se zpět. Vylézáme poslední a hladoví. Někteří nemluví o ničem jiném, než o žlutém kuřeti. To je taková zdejší specialita, která většině velice zachutnala. Grilovaná půlka kuřete přelitá jakousi žlutou glutamátovou omáčkou, která svou chutí připomíná kouzelný dochucovací pytlíček z čínských polívek. Kuře bylo vynikající, ale tu majdu bych si klidně odpustil.
Večer jsme zhodnotili výsledky našeho bádání a moc to nedopadlo. Komín, který Lukáš lezl, byla pouze spojnice s Akustickou chodbou a naše explorace v zadu přinesla pouze pár nových poznatků, ale bez dalšího průzkumu a zmapování to je zatím taková práce napůl. Znovu už se tam nikomu nechce, protože to nebyla zrovna procházka růžovým sadem.
Jeskyně jsme měli plné zuby, tak následující den proběhlo takové povrchové odreagování. Udělalo se pěkné slunečné počasí s teplotou kolem nuly. Vydali jsme se na průzkum svahu nad Jeskyní, zda-li se nepodaří objevit nějaké potencionální další vchody, popřípadě nové jeskyně. Byla to hodně netradiční vycházka. Sklon svahu neměl místy daleko ke kolmici a navíc byl porostlý nízkým křáčím. Když se dalo držet aspoň trávy a keřů, tak jsem se cítil neskutečně bezpečně. Na vrcholu byly moc pěkné skalnaté útesy, odkud byl čistý výhled na nejvyšší zasněžené vrcholky pohoří Prokletije.
Přešli jsme celý kopec nad Radavcem až do vedlejšího údolí, kde se naštěstí podařilo trochu akrobatickými kousky seskákat po skalkách dolů. Tvořili jsme poměrně rozsáhlou rojnici, aby nám toho uniklo co nejméně, ale žádné velké úspěchy. Našly se dvě pukliny, ze kterých byl cítit průvan a jeden skalní most.
Odpoledne jdeme navštívit zdejší pravoslavný klášterní komplex ze 13. Století, který je zapsán v seznamu památek UNESCO. Vstup do komplexu je vojensky hlídán a před vchodem je potřeba se legitimovat pasem, nebo občankou.
Večer spěcháme do města nakoupit potřebný nezdravý věci na večerní Silvestrovskej večírek. V centru už se to hemží petardami, ale Vánoční atmosféra je pořád v plném proudu. Některé kosovské santice se skutečně povedly.
V pondělí po bujarém Novoročním řádění se časně ráno samozřejmě nevstávalo. Máme v plánu pokračovat v Radavci. Tentokrát ten pohyb v jeskyni byl mnohem náročnější, než jindy. Přesto se podařilo zmapovat další úseky jeskyně a uskutečnil se poslední pokus o objevy. Anděl se Selimem se vydali zdolat další komín, ale bohužel opět bez úspěchu. Kajmanovi se alespoň podařilo dostupné části zaměřit. Tímto v Radavci končíme.
Slovenská část odjíždí následující den brzy ve 4 ráno domů. My zůstáváme ještě o den déle.
Poslední den musíme obětovat mnohem větší jeskyni Veliká Klisura. Ta se nachází v Rugovské soutězce. To je hluboce zařízlý skalnatý kaňon u hranic s Černou Horou. Táhne se 25km a místy má neskutečnou hloubku kolem kilometru.
Už jízda kaňonem stojí za to. Nekonečné kolmé stěny se ztrácí někde v mlze a voda z nich tryská na každém kroku. Na dně soutěsky hučí divoký tok řeky Pećka Bistrica, která celej tento přírodní masakr vytvořila.
Jeskyně Veliká Klisura má vchod asi 6km od ústí kaňonu u města Pejë.Poněvadž byl s námi Silvoš, jeden z veteránů a pamětníků z objevování této megadíry, byl demokraticky donucen vzít nás tam na exkurzi. Jeskyně má mimo mřížových vrátek ještě přírodní uzávěru proti turistům a to je asi půl metru hluboký polosifónek. No a když s sebou máte nevybouřeného Anděla, tak to jde rychle vyčerpat speleovakem.
Původní představa byla, že uvidíme nejkrásnější prostory v horních částech. Skutečnost byla taková, že po patnácti letech od poslední návštěvy se vzpomínky na tuto jeskyni Silvošovi trochu mlžily a ztratili jsme se hned po 100 metrech jeskyně. Není se čemu divit, protože odhadem je známo asi 11-12km chodeb a zmapováno je 7,5km. Navíc je to velmi složitá jeskyně. Labyrint chodeb o několika úrovních navzájem propojených různými komíny a propastmi je na orientaci velmi náročné. Jakmile se tu někdo odtrhne od skupiny a nezná to tu, tak má opravdu průser. Krásně vyzdobené horní patro jsme tedy netrefili, ale vůbec jsem nezoufal. Později se Silvoš chytl jinde a protáhl nás několikahodinovou akční prohlídkou skrz celou jeskyni až ke koncovému sifonu.
Tak…a to je asi tak zhruba všechno, co chtěl autor říci. Zimní Kosovo bylo fajn. Samotné pohoří Prokletije několik z nás přitahuje natolik, že tyhle hory chceme poznat osobně a velmi zblízka. Nejlépe nechat jednou overaly doma, místo gumáků nazout pohorky a zažít trochu divočiny. Už teď je jisté, že na jaře, nebo v létě se tam vrátíme. Zatím se mějte všichni pohádkově a až bude něco, s čím se budu potřebovat svěřit, tak to opět fláknu na náš úžasný a nepřekonatelný web.
- Účastníci akce :
ZO 6-25 Pustý žleb – Vít Kaman, Petr Celý
ZO 6-13 Jihomoravský kras Mikulov – Vojtěch Pazderka
ZO 6-21 Myotis – Luboš Trtílek
OS Čachtice – Lukáš Kubičina, Zdenko Otruba, Ondrej Novák,
Další účastníci: Silvestr Votoupal, Vendula Koublová, Andrea Richtarechova
Termín: 27.12.2017 – 2.1.2018
1,023 total views, 1 views today