Zpět do Tisovce – Objevy v Moravské jaskyni a načaté sondě Revúckých jeskyňářů, autor: Luboš

Letošní zimní výprava do Tisovce byla v úmyslu už od loňského října, kdy se zde konal čtvrtý ročník srazu speleopotápěčů. Po různých návrzích se nakonec termín ustálil na poslední únorový víkend, který jsme si prodloužili už od středy. Spojilo se dohromady 8 osob ze třech různých skupin. ZO 6-21 Myotis(Luboš, Semišák a Paťa), ZO 6-08 Dagmar(Matouš, Aranka, Pepa a Kuba) a jeden zástupce ZO 6-16 Tartaros(Jirka).

První skupinka odjížděla ráno od Brna a druhá asi ve 13 hodin z Olomouce. První společnou kořalku jsme si rozlili až večer v Tisovci na místní faře, kterou nám domluvil náš Tisovský jeskyňářský patron, kamarád a znalec zdejšího okolí Dušan Hutka.

Ve středu večer už nezbývalo nic jiného, než jít roztočit zahajovací večírek do místního restauračního zařízení Kólnička, za naší jedinou zahraniční Myotisačkou a zároveň zdejší servírkou Paťou.

Hlavním tématem zájezdu bylo samozřejmě pokračovat v bádání v Moravské jaskyni, takže i po naprosto smrtícím kulturním posezení se ráno vstávalo v 8 hodin a po desáté už stojíme u jeskyně.

 

Sedm z nás se jde rozmístit do Moravské a Dušan si bere Matouše na jiné, nám všem dosud neznámé pracoviště. Nějaká nadějně vypadající sonda, kterou si začala hloubit Revúcká skupina, asi 200 metrů vedle Moravské.

V Moravské jaskyni probíhalo opět rozšířování komplikovaných míst pro pohodlnější transport materiálu ven z jeskyně. Hlavně kolmý přechod mezi vstupní plazivkou a první síňkou. Zároveň Semišák rozšiřoval levou chodbičku, kterou bylo vidět stále dopředu.

 

Chodbu se podařilo vytěžit tak, že se dá pohodlně doplazit až na samotný konec, který je ovšem zanesený sedimenty a prorostlý silnými kořeny z povrchu. Další pokračování tímto směrem se vzhledem k náročnosti a neefektivitě zamítlo. Semišák se ovšem nevzdává snadno a pokusil se ještě s Arankou rozšířit nenápadnou odbočku vpravo hned na začátku této chodbičky. Tímto si tohle dílo vysloužilo název Semišákův labyrint.

V mezičase pomalu začínám rozšiřovat studnu před převisem ve Vlasové síni, což bylo od samého začátku favorizováno jako největší perspektiva.

,,Dušan s Matoušem pořád nejdou a už je hodně hodin. Musejí být hodně zabraní do práce.“ Říkám si. Venku už je pomalu šero a oni nikde. Dorazili kolem páté odpoledne, tak jsme to zapíchli všichni.

Na další den byl bádací plán takový, že primární pracoviště bude pořádné zahloubení studny ve Vlasové síni. Byl jsem vyslán na čelbu s Pepou, tak jsem to chtěl brát zodpovědně. Kopal jsem, jak to jen šlo s tím, že lódny pofrčí, ale lódny se zestartu nějak lódaly. Ve Vlasovce hromada hlíny, že už mi to padá na hlavu a nic neputuje ven. Po obědové přestávce je to už mnohem lepší. Už to pěkně plynule chodilo a nestíhal jsem kopat. Asi po třech hodinách práce už je studna ve Vlasovce na finální hloubce a chtěl jsem konečně celý natěšený začít kopat dopředu pod převis. Zrovna v ten okamžik někdo křičí, že venku to stávkuje a probíhá kouřová pauza. Během přestávky dorazili i Matouš s Dušanem z vedlejšího pracoviště.

Řešíme co bude následovat. Chtěli jsme se podívat na tu jejich sondu co už dva dny kopou, nebo kde to vůbec celý ty dva dny jsou. Pak ještě možnost prohlídky jeskyně Kostolík. Pro ty z nás, co tam ještě nebyli.

 

Domlouvání je takové zmatené. Ti dva furt nějak řeší, abychom šli do sondy společně. Vydáváme se tedy napřed společně k Revúcké sondě. První zvědavci lezou dolů a mizí někde v hlubině. Měli jsme představu o nějaké třímetrové díře do země, ale už tam vlezlo 5 lidí a pořád to někam mizí. Z vertikální šachtičky prolezem do šikmé prostorné chodby s kompaktním stropem asi 30 m dlouhé. V nejnižších partiích je chodba snad 2m vysoká s výrazným stropním korytem po velkém vodním toku. Když nás v zadní části Dušan začal štelovat pro společnou fotku a rozlévat přípitek, pořád ještě úplně nechápem co se děje. Až měli všichni nalito a Dušan začal proslov, dozvídáme se, že včera se jim podařilo prorazit do volných prostor a nyní už stojíme 20m v objevu.

 

Nastalo ticho. Dělají si prdel? Jak včera? Už to do sebe najednou vše zapadalo, co tu tak dlouho dělali. Ti dva darebáci před náma už druhej den tají objev na naše poměry obřích rozměrů. To je vrchol drzosti! To bylo určitě proto, aby Matouš nemusel už včera platit kořalky!! Následovalo pár rýpavých výroků typu: Matouš to bude mít dneska drahý, Matouš vyluxuje kartu a Matouš se na nás vysral a šel si do objevů bez nás!!…… Brzy se to ale uklidnilo. Chudák Matouš nemohl za to, že byl zlákán na jiné pracoviště a vyklubal se z toho hned první den objev. Je to prostě pecka a nachystali nám překvapení. Objev obsahuje všechny klasické druhy speleotém. Sice v malém množství, ale jsou tam. Vyzdobeny jsou převážně jen dutinky a zákoutí. Chodba je sama o sobě holá, dokonale zaoblená erozní činností vody. Stěny jsou kompletně velmi vyprahlé, suché a místy sádrově bílé. Hlavní tah stropního koryta se v nejnižším bodě ostře láme dolů, kde je ještě kousek vidět pěkný meandr, než se začne ztrácet v sedimentu. To je prostě naprosto jasné pokračování a i místní kapacita  v geologii Lukáš Vlček to označil jako senzaci a je přesvědčen, že to je jen začátek. To hlavní nám zdejší podzemí ještě ukrývá. Tohle ještě pustí mnohem dál a bude to určitě velký o tom není pochyb.

Omámen úspěchem odcházím s Dušanem na exkurzi Kostolíku a malého Kostolíku společně s Kubou Šlimcem, Jirkou Gregorem a Pepou Rieglem. Ostatní šli odhodlaně pokračovat v kopání do Moravské jaskyně.

Při návratu z exkurze k Moravské jaskyni, pro mě zbylo pracovní zařazení jako tahoun lódny na povrch. Ještě slabou hodinku jsme pracovali a při ukončení akce další šok.

Matouš mi povídá: ,,To jsi neříkal, že ta čelba vypadá tak dobře.“ Prej už je z Vlasové síně vidět do další prostory! Beru foťák a jdu si nafotit náš denní postup.

 

Dolezu do Vlasovky a tam už klečí Dušan ve vyhloubené studni v rozpacích, že budou další objevy. Jak se mi podařilo vyhodit Dušana z výkopu, tak už jsem to viděl taky. Někdo tu jen hrábnul rukou do hlíny pod převis a byl tam. Sediment už je asi 10 cm pod obloukem a je vidět dobrý 3m dál. Už je jasné, že stačí tak hodinka práce a prolezem do objevů i v Moravské jaskyni. Nikdo však netuší jak velkých. Možná další zasedimentovaná síňka a možná taky kilometr chodby. Každopádně průkop si necháme na zítra. Teď už je nejvyšší čas vrátit se do Tisovce a trochu zapít ten dnešní/včerejší úspěch.

V sobotu ráno po noční chlastačce začínal krásný slunečný den. Byla by škoda toho nevyužít. Věděli jsme, že v jeskyni je to na hodinu práce, takže nebylo kam spěchat. Zájemci o turistiku tedy vyráží na krátkou okružní hřebenovku Hradová přímo nad Tisovcem. Odtud jsme si užili výhled na obec a široké okolí za slunečného počasí.

 

Vyšlo to dokonale. Vrátili jsme se po necelých čtyřech hodinách a po krátkém obědě byl akorát čas vyrazit vzhůru k dalším objevům. Láhev sektu berem s sebou. Ať už to bude cokoli, zapijeme to!

Stojíme před jeskyní a jednohlasným rozhodnutím, posíláme Semišáka na čelbu. Pracuje na jeskyni od samého začátku a má tu za sebou nejvíc pracovních akcí. Matouš měl objevy s Dušanem hned ve čtvrtek, takže měl téměř zákaz do jeskyně vstoupit a Semišák to bez většího přemlouvání příjmul, takže půjde do objevu první.

Průběh akce šel podle předpokládání. Po necelé hodince lidi ze předu hlásí: ,,Semiš prolízá do nové prostory!!“ Pěkně si to uličník vychutnává a nechá nás vycukat. ,,Tak co? Co je tam?“ Všichni už celí nedočkaví a nervózní chcem něco slyšet. Semišák jakoby nic upravuje průkop ze strany nové prostory. Hrobové ticho v jeskyni náhle utne Semišákův výrok s šibalským tónem, ve kterým je slyšet, jak nemůže udržet radost a ohromení. Prý že 20 lidí se tam v pohodě vleze!! Ticho se náhle obrátilo ve výbuch křiku, pískání a vítězného houkání. Další informace byla, že dál to asi bude na lana. To už mi proběhl mráz po zádech a řekl jsem si pod fósama: ,,Kurva jsme tam!“

 

Pomalu jeden po druhým prolízáme úzkým (akorát na Semišáka) objevitelským průkopem do nových prostor. Zezačátku je to půlkruhová chodba možná 4 metry dlouhá, ve které se dá jít pouze hodně ohnutý. Pokračuji dál a po těch asi čtyřech metrech mi spadla držka a sedám si na prdel. Vidím asi 3m kolmý stupeň dolů a velikou chodbu pokračující do neznáma. Normálně jsem strašné tvrďák kamarádi, ale v tu chvíli, jsem byl snad až dojaté, nebo co to bylo za pocit.

Třímetrový stupeň dolů se dal bez problému slézt. Ty lana, to byl asi jenom takovej šok z té extáze prvního pohledu. Dole už byla vidět mohutná chodba pokračující do nedosvitna.

 

Délka odhadem asi 35 m, výška místy až 6m a šířka dejme tomu 2-4m. Jak kde. Člověk se bál na cokoli šáhnout a šlápnout. Chodba je v celé délce zasypána autochtonnímy klasty. Kompletně celá původní výzdoba jeskyně leží na zemi. Od krápníků, přes desítky centimetrů tlusté plotny sintrových desek, plátky pisolitů prostě vše. Na stěnách jsou vidět jen odchlípnuté fleky po původní výzdobě. Veškerá výzdoba, která je na stěnách teď (a že jí taky není málo) se vytvořila až po této tragédii. První vysvětlení bylo nějaké zemětřesení v minulosti, které to mohlo způsobit a další vysvětlení od Lukáše Vlčka zní, že výzdoba mohla v nějaké době ledové zmrznout rozpukat a spadnout. Dá se usoudit, že prostory sahají historicky hodně hluboko.

Po nějaké době eufórie a uklidnění tepu jsme se konečně dostali k otevření láhve sektu, zapití objevů a nafocení společných objevitelských fotek.

 

Na konci celého objevu ještě pokračuje moc pěkně vyzdobená úžina, která vede evidentně hodně daleko, ale nikdo jsme nechtěli hned první den špinit výzdobu a cpát se tam. Však ono nám to neuteče. Maximálně tam nebudem první, ale v tu chvíli nám to bylo všem jedno.

Úpřimně jsme se všichni poplácali po zádech a děkovali si za vzájemnou spolupráci. S hřejivým dojmem odcházíme k autům a vracíme se na faru, kde začnem poslední večer v Tisovci z ostra zapíjet veleúspěšnou expedici. Zapíjení úspěchů se samozřejmě táhlo až do zavíračky v Darijenu a následně ještě do úplného „usmrcení se“ na ubytovně.

 

No a takhle končí pohádka o naších objevech v Tisovci.

Tak…a co bude příště? Další letní návštěva Tisovce je téměř jistá. Pustí nás objevené prostory ještě dál? Jsou to jen náhodné a na věky zavalené prostory, nebo pomalu ale jistě začínáme ukusovat okraje obrovského jeskynního systému, který se třeba táhne celým Hlbokym jarkom? To nám všechno ukáže čas a společné úsilí pokračovat v bádání. Věřím, že po této výpravě máme všichni velkou motivaci a dobře našlápnuto k dalšímu odkrývání místního podzemního tajemství.

 

 

 

Některé fotky zapůjčeny od Matouše Ryčka a Kuby Šlimce z Dagmary.

 306 total views,  1 views today

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..